Stáhl si kapuci ještě víc do očí, aby ho tu náhodou někdo nepoznal, to zrovna nepotřeboval. Ale kdo by ho tu poznával? Tak naivní nebyl, aby si myslel, že si tady na něj ještě někdo pamatuje. Vždyť už je to tak dávno, celá věčnost.
Plížil se tou ulicí jako zloděj. Proč by se ale měl cítit tak potupně, jako kdyby dělal něco zakázaného? Vždyť tady bylo jeho doma. Tou ulicí chodil každé ráno do školy, znal tu všechny sousedy, měl tu spolužáky i kamarády. Tak proč se teď cítí, jako by sem vůbec nepatřil?
Pomalu, obezřetně pokračuje dál, ještě jedna odbočka, dvě lampy, jeden keř, žlutá vrata, dřevěná a pak hnědá, roh, na kterém každý rok kvetl šeřík, a už tam bude.
Pomalu, obezřetně pokračuje dál, ještě jedna odbočka, dvě lampy, jeden keř, žlutá vrata, dřevěná a pak hnědá, roh, na kterém každý rok kvetl šeřík, a už tam bude.
Zas tak moc se to tu nezměnilo. Stejný plot, stejné vysoké stromy před domem, jen asi vyměnili okna, a ty květináče na každém okně oni nemívali. Zvedl pohled k oknu napravo v prvním patře, tam býval jeho pokojíček. Co je tam asi teď? Kdo tam asi bydlí?
Ze zahrady zaslechl dětský křik. Pomalu se podél plotu sunul dál, aby ty děti mohl zahlédnout. I když nechápal, proč to vůbec dělá, protože je vlastně vidět nechtěl. Byly to dvě malé holčičky, které si hrály na dece s panenkami a opodál měly zaparkované dva kočárky pro panenky. Obě měly stejně medově blonďaté vlasy jako byly ty jeho schované pod kapucí. Jak mohl na tu dálku rozpoznat, měly na sobě stejné šaty, možná to jsou dvojčata.
Z domu vyšla mladá krásná žena a volala na holky, že jim nese svačinu. Kačenka a Kristýnka. Tak on má dokonce dvě malé sestřičky. Ony za nic nemůžou, dokonce by možná nebyl ani proti, kdyby si s nimi mohl občas pohrát nebo zajít na hřiště. Jenže se ho na to nikdy nikdo neptal, dokonce ani nevěděl, že existují. Ale s jejich matkou, s tou by nikdy nemohl ani promluvit. To ona mu odvedla tátu. To kvůli nim dvěma maminka onemocněla.
Kdyby zůstali v tomhle domě, v jejich domově, nikdy by se jí to nestalo. Možná by ještě pochopil, kdyby se táta rozhodl odejít a založit si druhou rodinu někde jinde. Ale tady? V jejich domě? To pochopit nedokázal. Místo, aby je tam s maminkou nechal dál bydlet, museli se odstěhovat do města do malého neútulného bytu. A to mu nikdy neodpustí.
Ze zahrady zaslechl dětský křik. Pomalu se podél plotu sunul dál, aby ty děti mohl zahlédnout. I když nechápal, proč to vůbec dělá, protože je vlastně vidět nechtěl. Byly to dvě malé holčičky, které si hrály na dece s panenkami a opodál měly zaparkované dva kočárky pro panenky. Obě měly stejně medově blonďaté vlasy jako byly ty jeho schované pod kapucí. Jak mohl na tu dálku rozpoznat, měly na sobě stejné šaty, možná to jsou dvojčata.
Z domu vyšla mladá krásná žena a volala na holky, že jim nese svačinu. Kačenka a Kristýnka. Tak on má dokonce dvě malé sestřičky. Ony za nic nemůžou, dokonce by možná nebyl ani proti, kdyby si s nimi mohl občas pohrát nebo zajít na hřiště. Jenže se ho na to nikdy nikdo neptal, dokonce ani nevěděl, že existují. Ale s jejich matkou, s tou by nikdy nemohl ani promluvit. To ona mu odvedla tátu. To kvůli nim dvěma maminka onemocněla.
Kdyby zůstali v tomhle domě, v jejich domově, nikdy by se jí to nestalo. Možná by ještě pochopil, kdyby se táta rozhodl odejít a založit si druhou rodinu někde jinde. Ale tady? V jejich domě? To pochopit nedokázal. Místo, aby je tam s maminkou nechal dál bydlet, museli se odstěhovat do města do malého neútulného bytu. A to mu nikdy neodpustí.
Časem by mu snad dokázal odpustit, že je s maminkou opustil, i snad, že má jinou rodinu. Ale nikdy mu nedokáže odpustit, že mu vzal jeho domov, jeho kamarády, jeho zázemí, jeho školu. Když chtěl změnu, měl odejít on a netahat do toho ostatní. Ale on jen vyměnil manželku a děti, a všechno ostatní mu zůstalo.
Nikdy mu nedokáže odpustit, že mu vzal domov. Že kvůli němu přišel nejen o tátu, o kompletní rodinu, ale nakonec i o maminku. Jenže jeho asi nic z toho nezajímá, on ho nezajímá. Změnil svůj život, vyměnil svou rodinu, a to, co bylo předtím, už ho nezajímalo. Od té doby, co se s maminkou odstěhovali, o něho neprojevil sebemenší zájem.
Nikdy mu nedokáže odpustit, že mu vzal domov. Že kvůli němu přišel nejen o tátu, o kompletní rodinu, ale nakonec i o maminku. Jenže jeho asi nic z toho nezajímá, on ho nezajímá. Změnil svůj život, vyměnil svou rodinu, a to, co bylo předtím, už ho nezajímalo. Od té doby, co se s maminkou odstěhovali, o něho neprojevil sebemenší zájem.
Nechtěl ho vidět, ani mu nezavolal, neposlal dárek, nic. Takový člověk si odpuštění ani nezaslouží. Bylo mu ale líto těch malých holčiček. Moc by jim přál, aby alespoň ony měly to štěstí a jejich tatínek s nimi zůstal napořád. Když už to on nezažil, ať můžou alespoň ony.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)