Přesně si pamatuji ten moment. Smála jsem se. Ne, jen usmívala, smála jsem se i očima. Těžko se to popisuje, ale bylo to, jako bych poprvé cítila smích i ve svých očích. Jako kdybyste poprvé přišli na to, že i okolo očí máte svaly, které můžete ovládat. Jako kdybyste měli radost z toho, že se vám konečně začnou tvořit vrásky smíchu. A v tu chvíli jsem se zarazila a nedokázala si vzpomenout, kdy naposledy jsem se takhle upřímně zasmála. A jestli vůbec někdy.
Důvodem mého smíchu jsi ale nebyl ty. Seděla jsem naproti kamarádovi ve vlaku při cestě z práce. Vůbec si už nevybavuju, o čem jsme se to tenkrát bavili, ale ten pocit si pamatuji, jako by to bylo včera. Cítila jsem, že se směju tak nějak automaticky, někde z hloubky. A hlavně, že je to upřímný smích, který se objevil sám, nebyl nijak strojený, hraný nebo předstíraný.
A v ten okamžik jsem si uvědomila to, co už jsem podvědomě tušila dávno. A moje okolí o tom bylo už dokonce nějakou dobu přesvědčené, jen já to nechtěla vidět a slyšet. Něco bylo špatně, hodně špatně. Byla jsem špatně já, a byl jsi špatně i ty. To my jsme byli špatně. S námi bylo něco špatně, a možná i všechno. Už dávno to nebylo stejné jako dřív. Ani z poloviny. Náš vztah už nějakou dobu umíral a my se tvářili, že to nevidíme.
Nic jsme s tím nedělali. Vůbec nic. Topili jsme se v těch stereotypně zajetých kolejích, a nevěděli, jak se z nich vyhrabat. Nedokázali jsme vybočit a začít jinou, novou cestu. Pokud jsme to vůbec chtěli. Možná jsme jen čekali, kdy ten druhý sebere víc odvahy a konečně to napjaté dusno mezi námi rozsekne. Jenže tak dlouho se nedělo nic. Předstírali jsme, že tohle podivné něco mezi námi je snad normální. Tvářili jsme se, že je to jen období, které jednou přejde. Až. Jenže to až stále nepřicházelo.
Nic jsme s tím nedělali. Vůbec nic. Topili jsme se v těch stereotypně zajetých kolejích, a nevěděli, jak se z nich vyhrabat. Nedokázali jsme vybočit a začít jinou, novou cestu. Pokud jsme to vůbec chtěli. Možná jsme jen čekali, kdy ten druhý sebere víc odvahy a konečně to napjaté dusno mezi námi rozsekne. Jenže tak dlouho se nedělo nic. Předstírali jsme, že tohle podivné něco mezi námi je snad normální. Tvářili jsme se, že je to jen období, které jednou přejde. Až. Jenže to až stále nepřicházelo.
Jak jsme to mohli nechat zajít, tak daleko? A kdy? Kdy se to stalo? Kdy se ze zamilovaného páru stali dva jedinci, kteří se trápí? Kdy se z našeho upřímného smíchu od srdce staly slabě zvednuté koutky? Kdy jsme se z nás stali zase jen ty a já? Kdy se vytratil zájem a potřeba být s tím druhým, a nahradila ho automatika a setrvačnost? Kdy se ze zamilovaných pohledů staly pohledy plné smutku a zoufalství?
Nedokážu ten okamžik definovat, pravděpodobně ani neexistuje, nic se neděje zničehonic přes noc. Muselo to trvat, pomalu a tiše se plížit mezi nás, a my si toho nevšimli. Jak je to možné? Nebo jsme jen předstírali, že to nevidíme, protože jsme podvědomě tušili, že se blíží nevyhnutelný konec? Ale jak je možné, že jsme na to nepřišli dřív? Třeba ve chvíli, kdy by se s tím ještě dalo něco dělat. Ale chtěli jsme s tím vůbec ještě něco dělat? Asi to tak prostě mělo být. Nikdy nebudu litovat toho, co jsme měli, to se nepoštěstí každému. Ale zkrátka jsme si nebyli souzeni na věky věků. A tak je to správně.
Nedokážu ten okamžik definovat, pravděpodobně ani neexistuje, nic se neděje zničehonic přes noc. Muselo to trvat, pomalu a tiše se plížit mezi nás, a my si toho nevšimli. Jak je to možné? Nebo jsme jen předstírali, že to nevidíme, protože jsme podvědomě tušili, že se blíží nevyhnutelný konec? Ale jak je možné, že jsme na to nepřišli dřív? Třeba ve chvíli, kdy by se s tím ještě dalo něco dělat. Ale chtěli jsme s tím vůbec ještě něco dělat? Asi to tak prostě mělo být. Nikdy nebudu litovat toho, co jsme měli, to se nepoštěstí každému. Ale zkrátka jsme si nebyli souzeni na věky věků. A tak je to správně.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)