Ať jsi šťastný alespoň ty

Ten dům si kupoval už, když jsme byli ještě spolu. Pamatuji si, jak už když jsme spolu začínali, tak jedno z našich prvních probíraných témat bylo o bydlení. Bavili jsme se o tom, jak a kde bychom jednou chtěli bydlet. Překvapivě jsme se dost shodovali, oba jsme si přáli zrekonstruovat a zachránit starší domek někde na klidném místě, a vytvořit v něm nový domov. Nelíbil se nám systém dnešních novostaveb, kdy je jedna nacpaná vedle druhé a se sousedy si vidíte skoro až do talíře. Chtěli jsme svůj klid a soukromí.

Mně to ze začátku přišlo moc rychlé a nereálné. Přece jen komu se poštěstí mít jako první společné bydlení hned dům. Je to velký závazek, a když ani nevíte, jak a jestli spolu budete fungovat, je nesmysl pořizovat si společně dům, když jste si spolu ještě nezkusili doopravdy žít. Jako logičtější postup mi přišlo nejprve to spolu zkusit v nájmu, v bytě, a vše řešit postupně. Ty ses ale do bytu už vracet nechtěl, chtěl sis splnit svůj velký sen, pořídit si vlastní dům a vytvořit v něm domov. 

 

I když se mi to moc nezamlouvalo, neměla jsem právo ti do toho nijak mluvit, ani jsem nechtěla. Dokonce jsem ti ani nechtěla nijak mluvit do výběru, možná, že jsem už v tu dobu nějak podvědomě tušila, že můj domov to nebude. Ty jsi ale o můj názor vždycky stál a chtěl si se mnou vše konzultovat a radit se, i když oficiálně to měl být jen tvůj dům. 

 

Nakonec jsi vybral krásný dům s až pohádkově zarostlou zahradou, a i já se do něj hned zamilovala. Najednou jsem si úplně přesně dokázala představit, že to bude i můj domov, náš domov. Že z něho společně vybudujeme domov pro naši rodinu. Ani jeden jsme se od začátku vztahu netajili tím, že rodinu chceme. A taky nám v tom nic nebránilo, věk už jsme na to měli, finanční jistoty také, a teď už i společné zázemí. 

 

Alespoň to jsme si mysleli. Až do doby, než jsem zjistila pravdu. Pravdu o sobě. Pravdu, která by zabila všechny naše sny. Moje sny zabila každopádně, a právě proto, že jsem věděla, jaké to je, nechtěla jsem, nemohla jsem připustit, aby zničila i tvé sny. Nechtěla jsem být tak sobecká a krutá a vystavovat tě takové volbě. Buď já nebo rodina. To jsem nemohla dopustit. 

 

Věděla jsem, jak moc rodinu chceš, jak se těšíš, že budeš mít dítě, které bude menší verze tebe. Nedokázala jsem ti říct pravdu a dát ti na výběr. Protože jsem tak nějak tušila, že by sis vybral mě, a já jsem nechtěla, aby si později svého výběru litoval a trápil se. Stačí, že se až do smrti budu trápit já. Měla a mám tě moc ráda na to, abych překazila i tvé štěstí. 

 

Zároveň jsem si uvědomovala, že pokud by ses jednou dozvěděl pravdu, neodpustil bys mi, že jsem ti to neřekla, nedala ti na výběr, a rozhodla jsem všechno za tebe. I s tím rizikem jsem tě ale musela nechat jít. Nerozešli jsme se ve zlém. Chápal jsi moje vymyšlené důvody, které byly tak daleko od pravdy. Rvalo mi to srdce na kusy. Přišla jsem o všechno. Přišla jsem o své sny, a teď i o tebe. Ale věděla jsem, že to jinak nejde. Že nemůžu být tak sobecká, a zatahovat tě do toho. Musela jsem udělat čistý řez za vším. Nakonec jsem se na nějakou dobu i odstěhovala do zahraničí.

A teď? I když bych to nikdy nikomu nahlas nepřiznala, občas si udělám zajížďku kolem tvého domu. Povedlo se ti z něho udělat vážně pěkný domov. Domov pro tvou krásnou rodinu. Když vás zpovzdálí sleduji, tebe s tvými dětmi, jsem si stoprocentně jistá, že jsem tenkrát udělala správně. Máš krásný domov a rodinu a jsi šťastný. A já jsem ráda, že tě tak vidím. I když mi to trhá srdce.