Óda na déšť

 

To je zas ošklivo, pořád prší. Nezaprší, a nezaprší. Už, aby konečně trochu sprchlo, takové sucho, čím budeme zalévat. To je hrozné, kolik dní už prší, to určitě přijdou záplavy. Letos je vážně sucho, takové sucho za nás nebývalo. To je letos hrozné léto, pořád prší. Tohle počasí v létě nepamatuju, to za nás bylo v létě vždycky teplo, a když náhodou zapršelo, tak bylo pak zas hned hezky. Ne jako dnes, takové chladné počasí o prázdninách.

Déšť patří do takové té kategorie, že ho buď milujete nebo nenávidíte. Já rozhodně patřím do té první. A příjemně mě překvapilo, když jsem už narazila na pár lidí, kteří to mají stejně. Miluju déšť, miluju bouřky, miluju změny počasí.

Někomu může déšť připadat jako smutný a pochmurný. Vždyť to vypadá, jako by obloha plakala. Ve mně evokuje déšť něco nového, svěžího, čistého. Když prší, cítím příjemné útulno, mám pocit, že mě to až nabádá k tomu uzavřít se dovnitř. A to jak do sebe, do svého nitra, tak i dovnitř, bráno prostorově. 

Možná v nás může déšť vyvolávat sentiment a melancholii, ale i to mám ráda. Když totiž prší, připadá mi, že nám někdo tam seshora připomíná, že se máme zastavit, zpomalit, zamyslet se. Protože, když prší, nemůžeme, nebo se nám nechce, do spousty aktivit. Najednou se nerozutečeme každý jiným směrem, ale jsme tak nějak víc pospolu. A to, ať už zůstaneme doma, nebo se schováváme před deštěm někde venku. Jakýmsi kouzlem nás déšť spojuje.

Když prší, mám pocit, že můžu zůstat doma bez výčitek, že se ode mě neočekává, že půjdu ven. Když je totiž venku hezky, mám vždy výčitky, že chci nebo musím zůstat doma místo toho, abych si užívala toho, jak je krásně. Ale když prší, přijde mi to, jako by mi někdo dovolil, nebo schválil, že klidně můžu zůstat v teple a suchu doma.

Miluju pozorovat déšť, jak si každá kapka razí svou cestu po okně, a jak nám příroda dokazuje, že ji pořád ještě ovládat nedokážeme, i když se zdá, že na to dost často zapomínáme. A čím víc na to zapomínáme, a myslíme si, že dokážeme ovládat všechno, tím víc příroda přitlačí, aby nám dokázala, že to tak rozhodně není. Příroda je svobodná, a vždy bude, i když ji utlačujeme a snažíme se ji řídit podle toho, jak se nám to hodí. 

 

Při dešti taky získávají obyčejné činnosti najednou jiné kouzlo. Jen vzpomeňte, jak vám chutná káva nebo horký čaj, když za oknem prší, nebo, jak se vám čte při uklidňující hudbě bubnujících kapek. A to ani nemluvím o usínání, když za oknem řádí déšť (i když znám jednoho člověka, kterému přesně tohle strašně vadí 😊).

A i jestli patříte do té druhé skupiny, a déšť nemáte zrovna v lásce, musíte i vy uznat, že po každém dešti vždy vysvitne slunce. A co z toho plyne? Že po všem nepříjemném (pro vás), vždy musí zase přijít to krásné. A kdyby bylo pořád všechno krásné, omrzelo by nás to, a nevážili bychom si toho. A také po (skoro) každém dešti přijde odměna v podobě kouzelného západu slunce, a to už za těch pár kapek stojí.

Takže až zase budete nadávat, jak hrozné je počasí, když „pořád“ prší, zkuste svůj pohled otočit, a takového počasí využít k něčemu příjemnému. Možná se pak budete na další déšť naopak těšit 😊.