Co mi změnilo život...

 

Když mi můj kamarád vyprávěl o svých sólo dovolených a svým básněním se mě snažil přemluvit, abych to taky zkusila, vždycky jsem se smála, že já na to nejsem ten správný typ. I když mi to v hloubi duše možná bylo i trochu líto, že v sobě nemám tu správnou odvahu, a něčím tajemným mě to i lákalo.

Pak nastalo jedno léto, kdy jsem si musela vyčerpat dovolenou, ale selhaly mi všechny plány, a já najednou neměla, co dělat, nechtěla jsem svou dovolenou jen tak proflákat doma. Zničehonic se mi v hlavě zrodila myšlenka, že kdy jindy vyzkoušet jet na dovolenou sama než teď.

Abych to hned na začátku nepřepískla a zbytečně se neodradila, nebo si to hned nezprotivila zbytečným stresováním a obavami, zvolila jsem si pro svou první zkušenost Prahu. Někomu se to může zdát tak jednoduché a běžné, že to ani není žádná nová zkušenost, ale pro mě byla. A to ta zlomová. 

 

Prahu jsem tak nějak znala, takže jsem nejela úplně do nejistoty. Zároveň jsem se tam v rámci možností cítila v bezpečí, obklopená nepřeberným množstvím alternativ, jak využít svůj volný čas. A hlavně to bylo tak akorát daleko, že kdyby se mi to přece jen nelíbilo, můžu se hned vrátit domů.

Co vám budu povídat, ten, kdo už sólo dovolenou zažil, asi tuší. Kdybych věděla, jak moc se mi to zalíbí, nechala bych se přemluvit a vyrazila už dávno. Jediné, čeho jsem litovala bylo, že jsem na sólo dovolené nezačala jezdit mnohem dříve. 

Ta absolutní svoboda, kterou máte, je totiž hrozně návyková, a pak se těžko vrací zpět do zajetých kolejí, kdy musíte, nesmíte, a máte se zase ohlížet na ostatní. Když někam, kamkoli, vyrazíte sami, odpadá vám povinnost brát ohledy na ostatní. Najednou tu jste zcela sami za sebe. Jestli vstanete brzy, nebo si přispíte, jestli vyrazíte na výlet, nebo se budete celý den povalovat, jestli si dáte pozdní snídani, vynecháte oběd a k večeři si dáte zmrzlinu, je zcela jen na vás, na vašem rozhodnutí.

 

Nikomu jinému se z vaší volby zpovídat nemusíte, nikomu nemusíte vůbec nic vysvětlovat. Všechno si musíte obhájit jen sami před sebou. Což, přiznávám, je někdy to nejtěžší. Třeba si dovolit jeden den opravdu jen odpočívat a dokázat přemluvit ten dotěrný hlásek v hlavě, který se vám snaží namluvit, že promrháváte den, který byste mohli strávit dalším novým dobrodružstvím. 

 

Za ty roky jsem toho navštívila sama už spoustu. Nejprve jsem vyrážela jen po Čechách. Z velkých měst jsem se přesunula do malých vesniček a osad, sebrala jsem odvahu a sama si prošla i hory, vylezla na Sněžku, Praděd a další. Postupně jsem nabývala čím dál větší jistotu, samostatnost a sebejistotu, že jsem se vydala i mnohem dál za naše hranice.

Kdyby se mě někdo zeptal, co bych mu poradila, když si není jistý, co dál se svým životem, rozhodně by to bylo samostatné cestování. Mně to dalo nejvíc, co mohlo. A kdybych tenkrát, na začátku, jen tušila, jak moc mi to změní život, neváhala bych ani minutu.

Sólo cestování mi dalo to nejcennější, co v životě mám. Díky němu jsem objevila svou sebejistotu. Takovou tu, kterou cítíte, když za vámi někdo stojí, a jistí vám záda, ale i bez toho jištění v zádech, kdy se můžete spoléhat jen sami na sebe a věřit, že to sami dokážete. A také jsem poznala dva nejdůležitější lidi ve svém životě. A to sebe, a tebe, svého nejlepšího přítele, svou spřízněnou duši, svého manžela.