Takhle už to dál nejde

Už od mládí jsem měl zakořeněno, že muž se musí postarat o svou rodinu. Možná právě proto, že nás otec opustil a nechal v tom mamku samotnou. Věděl jsem, že chci vystudovat vysokou školu, abych měl možnost si později vybírat, a hlavně dosáhl na vyšší příjem pro zabezpečení své rodiny.

To všechno se mi povedlo. Vystudoval jsem vysokou školu, našel si dobrou práci a pomalu stoupal po kariérním žebříčku, a s tím se mi i zvyšovala částka na mém účtu. Poznal jsem skvělou ženu pro život, založil s ní rodinu, postavil pro nás krásný prostorný dům, kam jsme se všichni čtyři pohodlně vešli. Nic nám nechybělo, žili jsme si spokojený život, několikrát do roka jezdili na dovolenou, nemuseli se v ničem omezovat.

Dokázal jsem to. Byl jsem na sebe pyšný. 

Když se ale v práci chlapi bavili o svých rodinách a zážitcích se svými dětmi, neměl jsem moc čím přispět do diskuze. Když se chlubili, jak jejich ratolestem právě vyrostl první zub, udělali první krůček, odřeli si koleno, nebo se naučili jezdit na kole, já se neměl čím pochlubit, protože jsem u žádných z těch momentů nebyl.

Zcela výjimečně jsem se scházel se svými kamarády z vejšky, a diskuze se opět točila kolem dětí. Co umí a neumí, které je lepší, jak s nimi tráví spoustu času, co je už naučili, jak jsou na ně pyšní. Já seděl, sledoval konverzaci a v duchu si kladl otázky. Kdy jsem naposledy viděl své děti na vánoční besídce? Kdy jsem s nimi vyrazil na výlet na kolech? Kdy jsem s nimi jen tak blbnul, nebo hrál fotbal? Jak často je vůbec vídám v jiném čase a situaci, než když už spí ve svých postýlkách?

Kolik jejich narozenin jsem promeškal? Kolikrát jsem nestihl dorazit na jejich vystoupení nebo zápas? Kdy jsem je vůbec něco naučil, něco jim předal, trávil s nimi čas? Byl jsem to já, kdo je naučil plavat, jezdit na kole, lézt po stromech? Na všechno z toho by byla záporná odpověď. Pořád jsem byl v práci. A když jsem nebyl v práci, stejně jsem pracoval. Vždyť i když jsem si vyšetřil čas na rodinnou dovolenou, stejně jsem tam většinu času zvedal telefony a odpovídal na e-maily. 

 

Zrovna jsem na služební cestě v Japonsku, když mi zazvoní mobil: „Ahoj miláčku, měli jsme s dětmi autonehodu, nechají si nás v nemocnici na pozorování...“ Zbytek už nejsem schopný vnímat. Moje děti, moje žena, měli autonehodu a já u nich nejsem. Kdybych byl s nimi, stalo by se to taky? Kdybych jako správný otec to auto řídil já?

Moji nejbližší jsou v nemocnici, a kde jsem já? Na pitomé služebce, na druhé straně světa. Nemůžu sednout do auta a v mžiku být u nich. Ve chvíli, kdy mě nejvíc potřebují. K čemu jim jsem? Jaký to jsem manžel a otec?

Chtěl jsem se postarat o rodinu, zabezpečit ji, a ano, to jsem sice dokázal, ale k čemu jim jsou peníze, když pomalu neznají svého tátu a manžela? Když s nimi netráví žádný čas? Když se jim nevěnuje? Takhle už to dál nejde, tohle je poslední kapka. Musím se o svou rodinu postarat nejen po finanční stránce. Chci být se svou rodinou, trávit s nimi čas, vidět své děti vyrůstat, usínat a probouzet se se svou manželkou, ne jen vedle ní. Snad není příliš pozdě na to, to všechno spravit.