V nesprávný čas na nesprávném místě... nebo ne?

 

Procházím se parkem. Je jeden z posledních dní, kdy je krásně a sluníčko ještě silně hřeje. Ve vzduchu už je cítit podzim, ale léto se ještě úplně nechce vzdát své vlády. Miluju tohle období. A ještě víc se těším až podzim propukne v plné síle. Až se budeme večer po procházce vracet domů prochladlí a užívat si tepla. Až se doma zase objeví taková ta útulnost, která přichází na podzim, nejsilněji je cítit o Vánocích a odchází zase na jaře.

Nastavuji tvář sluníčku, užívám si posledních hřejivých paprsků a prohlížím si lidi kolem, kteří měli stejný nápad využít posledního teplého sluníčka. Jsou tu rodinky na kolech, maminky s kočárky, babičky se psy a spousta procházejících se párů. Jeden dokonce vidím kousek před sebou sedět na lavičce. Objímají se a muž ženě něco šeptá do ucha, ta se tomu hlasitě směje.

Pousměju se nad nimi, jak je hezké s někým takhle sdílet blízkost. Dokonce mě pobaví, že muž má stejné boty jako můj přítel. Najednou mě něco ale nutí si pár, hlavně muže, prohlédnout pozorněji. Jsou ode mě docela dost daleko, ale ne tolik daleko, abych si nebyla jistá, že nemá boty jako můj přítel, ale že to jsou boty mého přítele. 

Zastavím se, všechno se ve mně sevře, a nemůžu pokračovat dál, ani pryč. Musím na ten šťastně vypadající pár dál zírat. Nemůžu uvěřit vlastním očím. Tohle se snad stává jen ve filmech, ne? Kolikrát jsem si takovou scénu představovala, že by bylo vtipné, kdyby se něco takového stalo mně. Jako hlavní hrdinka ve filmu, jen tak si jdete po městě, když jsou vaše oči najednou přitahovány na jedno místo. Ale vážně jsem si nemyslela, že by se mi to mohlo skutečně stát. Jaká je to asi pravděpodobnost? Vždyť ve filmech je to tak úmyslně nahrané. Ale v realitě?

Nějak se mi povede rozhýbat nohy a pomalu se vzdálit na vedlejší cestu dřív, než by si mě někdo mohl všimnout. Rozhodně nejsem ten typ, co by hned běžel udělat žárlivou scénu. Nejspíš bych ze sebe stejně nedokázala vypravit ani slovo a jen bych na ně ohromeně zírala. 

 

Ani nevnímám kudy a jak, ale nějak se mi povede se dostat domů. Tam se taky konečně trochu vzpamatuji a přemýšlím nad tím, co jsem venku viděla. Byla to vůbec pravda? Neměla jsem nějaké vidiny? Nevymyslela jsem si to? Je těžké něčemu takovému uvěřit a smířit se s tím. Já přece nejsem žádná filmová hrdinka, já žiju svůj jednoduchý, pro někoho možná nudný, život, a nestojím o žádná dramata. Tak proč?

Když mě přejde prvotní šok, snažím se rozpoznat své pocity. A dost mě překvapí, že nejsem ani tolik smutná a rozčilená, jako spíš naštvaná, že mi to neumí říct narovinu, ale nejvíc pociťuji úlevu. Protože si musím přiznat, že náš vztah už dávno není takový, jak býval, a možná jsme oba hledali způsob, jak z něho odejít, ale ani jednomu se nám do toho nechtělo.

Což si ale nemyslím, že by pro něho byla nějaká omluva. Vím, že nám to neklapalo, ale měli jsme si to nejdřív spolu vyříkat než si začínat někde jinde něco nového. Teď jen nevím, jak se k tomu mám postavit. Zda dělat, že se nic neděje, a čekat, až s tím přijde on, nebo to vytáhnout rovnou. Ale rozhodně chci už tuhle kapitolu uzavřít, a tohle byla poslední věc, která mě o tom jen utvrdila.