Už jen pár dní a stane se to skutečností. Začnu žít opravdový život, svůj život. Sama za sebe.
Ne, že bych doteď snad jen přežívala, nebo skutečně nežila. Ale čeká mě velká změna. Vlastně bych se vůbec nebála nazývat to změnou životní. Čeká mě velké osamostatnění a obrovský krok do dospělosti.
Odmalička jsem byla zvyklá, že jsem svůj pokoj vždy sdílela alespoň s jedním dalším člověkem, a dům s dalšími desítkami dětí a dospělých. A teď budu mít jeden malý byteček jen sama pro sebe. Budu v něm bydlet úplně sama. Vedle mě nebude nikdo usínat, nebudu se moct zajít na cokoli zeptat některé tety o patro níž. Budu muset spoléhat jen sama na sebe.
Odmalička jsem byla zvyklá, že jsem svůj pokoj vždy sdílela alespoň s jedním dalším člověkem, a dům s dalšími desítkami dětí a dospělých. A teď budu mít jeden malý byteček jen sama pro sebe. Budu v něm bydlet úplně sama. Vedle mě nebude nikdo usínat, nebudu se moct zajít na cokoli zeptat některé tety o patro níž. Budu muset spoléhat jen sama na sebe.
Strašně moc se na to těším, ale lhala bych, kdybych nepřiznala, že mám zároveň i velký strach. Vždycky jsem byla zvyklá žít ve společnosti, ve skupině, mohla jsem se na kohokoli s čímkoli obrátit. A teď najednou budu mít svoje soukromí, které jsem doteď znala maximálně na záchodě.
Nebudu se tam úplně sama bát? Co když se mi něco stane? Nebo něco rozbije? Na koho se budu moct obrátit? A co když mi bude zkrátka smutno?
Se všemi těmito otázkami jsem se samozřejmě mohla svěřit naší psycholožce, nebo jakékoli tetě, a taky jsem to udělala. Ujistily mě, že se nemám čeho bát. A ať si hlavně nemyslím, že v moment, kdy opustím dětský domov, se za mnou zavřou dveře natrvalo. Není tomu tak. Stejně jako v běžné rodině, i v té naší, speciální, budou rádi, když mě znovu uvidí a když se za nimi stavím. Stejně tak se na ně mohu kdykoli s čímkoli obrátit.
Nebudu se tam úplně sama bát? Co když se mi něco stane? Nebo něco rozbije? Na koho se budu moct obrátit? A co když mi bude zkrátka smutno?
Se všemi těmito otázkami jsem se samozřejmě mohla svěřit naší psycholožce, nebo jakékoli tetě, a taky jsem to udělala. Ujistily mě, že se nemám čeho bát. A ať si hlavně nemyslím, že v moment, kdy opustím dětský domov, se za mnou zavřou dveře natrvalo. Není tomu tak. Stejně jako v běžné rodině, i v té naší, speciální, budou rádi, když mě znovu uvidí a když se za nimi stavím. Stejně tak se na ně mohu kdykoli s čímkoli obrátit.
Tím mě dost uklidnily, ale stejně určitá nejistota a nervozita ve mně pořád je. Kromě rozhovorů s tetami jsme na opuštění domova samozřejmě připravováni v podstatě odmalička. Učí nás samostatnosti, domácím pracím, finanční gramotnosti i ostatním praktickým záležitostem. Troufla bych si říct, že na skutečný, dospělý život jsem připravena mnohem důkladněji než většina mých spolužáků z běžných rodin.
Ale přesto všechno si nejsem jistá a mám strach. Ale tety mi vysvětlily, že je to naprosto normální, a ať se ničeho nebojím, že se mi soukromí a svoboda zalíbí. A já jim věřím. A hlavně se těším na svůj malý byteček, který bude jen můj. Nebudu se muset s nikým dělit o pokoj, nádobí ani koupelnu. A nebudu muset hledat svoje oblečení, protože si ho už nikdo bez dovolení půjčovat nebude.
Perou se ve mně dva pocity, lítost, že opustím všechno, co bylo doteď mým domovem a bylo to to jediné, co jsem znala, a těšení se na všechno to, co mě teď čeká. Jsem moc vděčná za to, jaký život jsem doteď žila a jaký domov jsem měla, ale je mi jasné, že už nejsem dítě a je čas se postavit na vlastní nohy, a začít žít svůj život sama za sebe a na vlastní pěst.
Ale přesto všechno si nejsem jistá a mám strach. Ale tety mi vysvětlily, že je to naprosto normální, a ať se ničeho nebojím, že se mi soukromí a svoboda zalíbí. A já jim věřím. A hlavně se těším na svůj malý byteček, který bude jen můj. Nebudu se muset s nikým dělit o pokoj, nádobí ani koupelnu. A nebudu muset hledat svoje oblečení, protože si ho už nikdo bez dovolení půjčovat nebude.
Perou se ve mně dva pocity, lítost, že opustím všechno, co bylo doteď mým domovem a bylo to to jediné, co jsem znala, a těšení se na všechno to, co mě teď čeká. Jsem moc vděčná za to, jaký život jsem doteď žila a jaký domov jsem měla, ale je mi jasné, že už nejsem dítě a je čas se postavit na vlastní nohy, a začít žít svůj život sama za sebe a na vlastní pěst.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)