Konečně doma

 

V tu dobu to bylo nevyhnutelné. Neexistovala pro mě jiná možnost než rozchod. Bylo to těžké rozhodnutí, ale musela jsem ho udělat, musela jsem něco udělat, nedokázala jsem už pokračovat v tom, v čem jsem se právě nacházela. Udělala jsem to, i když jsem si uvědomovala možnost, že toho budu možná někdy litovat.

Pro oba z nás to nebylo nic snadného. Kdyby jeden druhému ublížil, bylo by to snad snazší. Takhle jsme se sice rozešli v dobrém, ale v daný okamžik to nikomu z nás zrovna nepomohlo.

Jelikož jsme to ukončili v dobrém, necítili jsme k sobě žádnou zášť, a i když jsme si dali určitý odstup, nestýkali jsme se, tak nějak jsme spolu byli pořád v kontaktu. Věděli jsme, jak se druhý má, co zrovna řeší, jaké má problémy. Jediné téma, kterému jsme se svědomitě vyhýbali bylo, jestli se s někým scházíme nebo s někým jsme. Oba jsme mohli z našich nekonkrétních odpovědí něco vytušit, ale nikdy jsme se na to nezeptali přímo, protože jsme to ani vědět nechtěli. 

Po pár letech pravidelného, ale neosobního kontaktu, mi napsal, že si konečně pořídil byt ve svém vysněném městě, které bylo nedaleko od místa, kde jsem žila já. Možná trochu ve vtipu navrhl, jestli bych mu nechtěla pomoct s vybavováním a výběrem nábytku. Já v tu dobu měla zrovna dost volného času, tak jsem neměla důvod nesouhlasit.

Nemůžu říct, že to nebylo trochu zvláštní, zase se po těch letech vidět, ale neměli jsme vůbec problém navázat tam, kde jsme skončili, jako bychom se viděli naposledy před pár dny, a ne lety.

Jeho byt byl prostorný a světlý, s pěkným výhledem na řeku. U výběru nábytku a vybavování jsme se spolu skutečně bavili, pojali jsme to jako zábavu, takže nikdo nebyl nevrlý a nerozčiloval se.

Vyšlo to tak, že většinu nábytku k sestavení mu přivezli v jeden týden. Posílal mi video, jak má byt zastavěný samými krabicemi, a že nemá pomalu ani kde spát. Tak jsem mu navrhla, jestli by s tím legem pro dospělé nechtěl trochu pomoct, že ve dvou to určitě půjde líp a rychleji. Rozhodně nebyl proti. 

 

Oba nás trochu překvapilo, že i u sestavování jsme se neskutečně bavili a nerozčilovali jsme se tím, jestli nám nepřebývá nebo nechybí nějaký šroubek. Stavění nábytku nám šlo pěkně od ruky, a dokonce nás to dost bavilo. Byli jsme do toho tak zabraní, že jsme skládali, montovali a stavěli, u toho vedli hovory o životě a o všem, co jsme si za ty roky nenapsali, až jsme si vůbec nevšimli, že už je skoro nad ránem.

To už nemělo cenu jet domů, tak jsme ve skládání pokračovali s tím, že pojedu, až to dokončíme, už nám toho moc nezbývalo.

Když nám ráno odběhl pro něco k snídani, a já v tom bytě zůstala sama, přepadl mě zvláštní pocit. Vůbec jsem si tam totiž nepřišla jako na návštěvě, právě naopak. Až mě to zaskočilo, když jsem si uvědomila, že se tam cítím jako doma. A ten pocit se mi moc líbil, příjemné teplo mi zalilo celé tělo. Najednou jsem si musela přiznat, že je to tak. Konečně jsem zase zpátky doma.