Myšlenky v dešti

 

Je pátek večer, sedím pod dekou, do okna v pravidelném rytmu buší dešťové kapky, na poličce mám už dávno vychladlý čaj. Připomíná vám to něco? Pokud vám ne, tak mně ano. Vybavuje se mi podobný páteční deštivý večer, a není to ani tak dávno. Přesně si vzpomínám, kde a jak jsem seděla, a taky na to, co se mi tenkrát honilo hlavou.

Věděla jsem, že v tom, v čem se právě nacházím, to, co právě prožívám, není dobře. Věděla jsem to já, i když jsem si to nechtěla přiznat, vědělo to mé okolí, i když jsem je samozřejmě nechtěla poslouchat. Nakonec to chvíli trvalo, ale v podstatě samo se to vyřešilo, a to období skončilo. Nebudu lhát, že na to občas ještě nemyslím, i když mi je teď, jako bylo už tenkrát, naprosto jasné, že to nemělo budoucnost. Ale vzpomínání na ty hezké momenty se nevyhnete. A asi by to ani nebylo dobré, minulost je naší součástí, ať je jakákoli. To díky ní jsme teď tady a tací, jací jsme. 

 

Ten pátek tehdy jsem psala o zklamání, článek si můžete přečíst tady. Když si občas pročtu některé své starší články, pokaždé mám ten stejný pocit. Nedokážu uvěřit tomu, že jsem je skutečně napsala já, že jsem to dokázala takhle popsat, že jsem v tu dobu měla zrovna takové myšlenky. A stává se mi to pokaždé, když po sobě něco čtu. Nevěřím, a říkám si: Tohle jsem vážně napsala já?

Ale zpět k věci, byl to článek o zklamání sebe, druhých, a zda je možné se zklamání vůbec vyhnout. Protože zklamání předchází představy, které si buď my vkládáme do druhých, nebo oni do nás. Tenkrát jsem byla zklamaná z toho, že se nevyplnily mé představy, které jsem si do někoho vložila. A měla jsem pocit, že když se naše cesty rozejdou, odejdou tak i mé sny o budoucnosti. 

 

 

Teď už jsem na tom líp, teď už vím, že své sny mám jen sama v sobě, a nikdo druhý mi je nemůže vzít, ohrozit, ani odnést. Jsou uložené ve mně, a je jen na mně, kdy a komu se rozhodnu je ukázat, představit a sdílet je s ním.

A dnes mám pocit, že jsem na druhé straně. Že do mě někdo vkládá své představy, které nedokážu splnit. I když bych sebevíc chtěla, protože naše představy o budoucnosti jsou totožné, něco uvnitř mě mi brání. A nemyslím si, že by společné představy dokázaly mít navrch před city a pocity. Protože to by bylo stejné, jako kdyby hlava vyhrála nad srdcem. Ano, někdy to tak i má být, a je to potřeba, ale rozhodně ne v těchto situacích.