Rozum nebo cit?

 

Rozhodovat se citem nebo rozumem? Respektive hlavou nebo srdcem?

Rozhodně záleží na situacích, ve kterých se zrovna nacházíme a záležitostech, které jsou potřeba řešit. Třeba, jestli máme na přechodu pro chodce zastavit nebo ne, rozhodně nebudeme rozhodovat citem. Nebo, když se budeme s něčím léčit, či něco kupovat, tak je pravděpodobně na místě spíš rozum než cit.

Naopak jsou ale situace, kdy bychom se jen hlavou rozhodovat neměli. Kdy naopak city mají přednost. A jedná se především o vztahové záležitosti. A nejde jen o vztahy partnerské, ale jakékoli. V těchto případech bychom svým citům a pocitům měli asi dát přece jen vyšší váhu než rozumu a hlavě. 

Ale i ve vztahových záležitostech se můžou vyskytnout situace, kdy je na místě se raději řídit hlavou. A to jsou takové, kdy naše city fungují, jsme zamilovaní, oddaní vztahu, nebo věříme a důvěřujeme v přátelském vztahu, ale hlava nás i přesto varuje. Může jít o ubližování, psychické i fyzické, o podvádění, využívání a další. V těchto případech bychom, pro svoje dobro, měli dát přednost rozumu před citem. A pokud tak neuděláme, i když je hlava často napřed před city, ale my ji nechceme poslouchat, dostáváme sami sebe do ještě větších problémů. Časem většinou ale i naše city poznají, že je něco špatně. Snad ne příliš pozdě.

A pak tu jsou situace, kdy si hlava něco racionálně dokáže vysvětlit a zdůvodnit, ale city jsou i přesto proti. Jde třeba o partnerské vztahy, kdy si v hlavě snažíme nastavit, že je vše v pořádku, že je na nás hodný, že nám nabízí život, jaký jsme si vždycky přáli, ale. Je tam to ale, které je na začátku možná jen malé, a daří se nám to potlačovat, ale pokud se něco nezmění, je dost pravděpodobné, že ho budeme krmit a krmit, až naroste do obřích rozměrů, kdy už taky možná bude dost pozdě. 

 

To ale může být třeba to, že k druhému nechováme city, jaké by si zasloužil. V hlavě si dokážeme zdůvodnit a racionálně vysvětlit, že je pro nás tento vztah dobrý, a že tohle jsme si vždycky přáli, že sdílíme stejné představy o budoucnosti. Ale ať se snažíme sebevíc, srdce se takhle obalamutit nenechá. To si nedá poroučet, do koho se má a nemá zamilovat, tomu jsou naše racionální a praktická vysvětlení naprosto fuk. A pokud se v tomto případě budeme řídit hlavou, může nás v budoucnu čekat situace, kdy se probudí k životu city, a my budeme řešit velký problém.

A co tedy v takových situacích dělat? Řídit se citem nebo rozumem? Používat při rozhodování radši hlavu nebo srdce?

Podle mého se při většině rozhodování stejně nedá zvolit jedno nebo druhé. Je jen velmi málo situací, kdy se budeme rozhodovat čistě jen rozumem nebo citem. Ve většině případů jde o propojení obojího. Hlava se nerozhodne bez citů a srdce se nedokáže rozhodnout bez rozumu. Nebo by to tak v ideálním případě alespoň být mělo. Protože pokud dáme přednost jednomu před druhým, pravděpodobně se stane to, že to druhé nás bude stále nahlodávat a našeptávat nám svoje argumenty, že nikdy nebudeme spokojení. Proto je důležité mít hlavu a srdce ve vzájemné harmonii, mít rozhodnutí podložené, jak rozumem, tak citem. 

Řídíte se ve svém životě spíš rozumem nebo citem?