Musí, protože by měla?

Myslela si, že všechno ví a všechno zná, a hlavně, že přesně ví, co chce.

Její vize budoucnosti byla vždycky jasná. Najít si partnera, se kterým bude chtít strávit zbytek života, založit s ním rodinu, postavit dům, vytvořit domov. Jak prosté. Ale bylo to skutečně to, co chtěla? Nebo to byl jen nějaký předem daný vzorec, který automaticky následovala?

Už od mládí si svůj život nepředstavovala jinak, nikdy neměla ambice dělat velkou kariéru, vždycky se viděla jako matka, s dětmi, s rodinou.

Tak co se stalo? Už to snad neplatí? Už tohle její budoucnost není? A jestli ne, tak co tedy? Mlha a nejistota? Nebo to pořád je její budoucnost, ale ne tak blízká? 

Zarazilo ji, když jí tohle vůbec přišlo na mysl. Nechce snad to, co si doteď přála? Nebo si to nepřála, ale jen s tím tak nějak automaticky počítala, protože jiné plány neměla? Nikdy se nechtěla hnát za kariérou, ani netoužila procestovat celý svět. Ale tak co teda? Co teď vlastně chce?

Uvědomila si, že ve vztazích není spokojená. A rozhodně za to vždycky nemohly protějšky. I když byli její partneři sebehodnější, ona to nedokázala vnímat, tak jak by správně měla, nedokázala se zamilovat, nedokázala se oprostit od svých myšlenek, a hlavně pochyb. A zůstávat v něčem, kde ji každý den sžírají pochyby, jestli dělá správně? To přece správně rozhodně být nemůže. Měla by si tím být stoprocentně jistá, bez pochyb.

Myslela si, že to je to, co hledá. Spokojený vztah, ve kterém může počítat s budoucností. Ale, když to tak najednou bylo, když se zdálo, že se jí plní její sen, když byla od své vysněné budoucnosti jen malý krůček, najednou se zalekla. Zalekla se toho, že by to mělo být už napořád, že by to mělo být už to ono, definitivní. 

 

Najednou ji vyděsilo, že už by si nemohla nezávazně s kýmkoli psát, povídat si, řešit život, scházet se, bavit se. A ne, rozhodně tím nejsou myšleny vztahy na jednu noc, nebo opíjení se po barech. Chtěla se prostě jen nezávazně bavit, psát si a scházet se, poznávat nové lidi. Neřešit žádné vztahy, neřešit nikoho konkrétního, nehrnout se po třetí schůzce automaticky do vztahu, i když si nebyla jistá. Chtěla se zatím jen přátelit, povídat si, seznamovat se, nechtěla se za každou cenu do něčeho hrnout.

A to si právě uvědomila. Že ačkoli na to má věk, ačkoli by už měla, a tlak okolí, babiček, všude rodící a vdávající se kamarádky, ona se na to prostě ještě necítila. I sama na sebe si vyvinula tlak, že už musí, že už je nejvyšší čas. Jenže, když něco moc chcete, tlačíte na pilu, a soustředíte se jen na to jedno, většinou to prostě nejde, právě naopak.

A tak by to chtěla změnit. Zaměřit se na něco jiného, na sebe, své koníčky, i když to může znít všelijak. Prostě se zase věnovat sama sobě, najít samu sebe, zklidnit se, naučit se být spokojená sama se sebou, být vyrovnaná a klidná.

Je to snad špatně? Je to nějaká potupa, že se ve svém věku ještě necítí na manželství a rodinu? Ale možná je to jinak, možná bude stačit jen objevit toho pravého, a všechno půjde samo a přirozeně.