Rozchod

 

Vždycky jsem si myslela, že nejhorší rozchod je ten, kdy vás někdo podvede, zklame, opustí, ublíží vám. A ono ne. Nejvíc bolí, když se musíte rozejít s někým, koho máte pořád rádi, na kom vám záleží, koho si vážíte. A možná se teď ptáte, proč se s někým takovým vůbec rozcházet. Někdy ale ani tohle všechno zkrátka nestačí.

I když už jsem pár rozchodů zažila, měla jsem to štěstí, že nikdy nebyl důvodem podvod a nevěra. Nebo se to ke mně alespoň nedostalo. Proto nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti, jak bych se v takovém případě cítila. Představovala jsem si ale, že bych byla hodně zklamaná a bolelo by mě to. Je to rána z čistého nebe, se kterou nepočítáte, nemůžete se na ni nijak připravit. Najednou nevíte, jak máte reagovat, jak se máte chovat, jak se cítit. Protože jste si nikdy nemysleli, že se něco takového může stát.

Až by mě ale přešlo prvotní zklamání, zklamání v osobě, které jsem do té doby bezmezně důvěřovala, pravděpodobně by přišel vztek a naštvanost. A s určitou nenávistí a vztekem na daného člověka se rozhodně opouští snadněji, i když ho někde hluboko v sobě máte ještě pořád rádi. Paradoxně vám vztek v tomto případě může pomoct a být ku prospěchu.

Když se ale musíte rozejít s člověkem, který vám nic špatného neudělal, právě naopak, víte, jak moc vás má rád a co všechno by byl schopen pro vás udělat, je to mnohem těžší a mnohem víc to bolí. Vy tomu člověku v žádném případě nechcete ublížit, ale víte, že kdybyste ve vztahu pokračovali, tak by to nedopadlo dobře, a ublížili byste mu tak jako tak. Neexistuje cesta, jak se tomu vyhnout, maximálně můžete uvažovat nad tím, co mu ublíží míň, a taky vzít v potaz sebe, co vy sami chcete. Protože ať vám na druhém záleží sebevíc, vždy byste měli mít na prvním místě nejprve sami sebe.

Najednou zjistíte, že by vám to tolik usnadnil, kdyby něco špatného provedl, kdyby na vás byl zlý, kdybyste měli jakýkoli sebemenší důvod, jak si sami před sebou rozchod obhájit. Jenže nic takového neexistuje. Je na vás víc než hodný, má vás víc než rád, nabízí vám vaši vysněnou budoucnost, a vy i přesto všechno nemůžete pokračovat dál.

A když už seberete veškerou odvahu a svěříte mu, že už v tom nechcete pokračovat, ani teď se na vás neoboří, i přesto je na vás pořád milý. A vy najednou začnete štvát sami sebe, začnete se pořád dokola ptát, proč jste se do něj nemohli zamilovat, proč ho nedokážete milovat, když neexistuje jediný důvod, proč ne. 

 

Nedokážete to ale utnout jen tak z minuty na minutu, vlastně se ještě nechcete rozloučit, protože je vám jasné, že už se pravděpodobně nikdy neuvidíte. Tak pokračujete dál, držíte se dál za ruce, povídáte si, jako by se nic nestalo, párkrát se i obejmete. I když víte, že by pro oba bylo snazší to už ukončit a netrápit se, ani jeden to nedokážete ukončit. 

 

Když už ale není zbytí, nic jiného vám nezbývá, je tu konec a musíte se rozloučit. Ale jak? Jak se loučí s člověkem, kterého máte pořád hodně rádi, pořád vám na něm záleží, a vy už najednou nebudete vědět, co dělá, jak se má, jak se cítí?

I přes tu bolest a přes slzy, které se lesknou v očích vám oběma, se musíte sebrat, otočit se a jít. Protože i když to bolí, i když je vám smutno, a do pláče, i když vám v hlavě vyskakuje myšlenka, jestli jste teď neudělali největší chybu svého života, někde tam v podvědomí víte, že to bylo správné rozhodnutí, že jste se rozhodli správně, že jinak to nešlo. A i když vám bude ještě pár dní nebo týdnů smutno, a bude vám to líto, za chvíli to přejde, a zbyde jen jistota, že jste udělali správnou věc, pro vás oba.