Nemůžeš pro sebe udělat nic lepšího než být sám sebou

 

Když jsem byla malá holka, moje prababička mě pravidelně obdarovávala cennými radami do života. Jedna z nich zněla, že si nikdy nemám hrát na někoho, kdo nejsem, a že to nejlepší, co pro sebe můžu udělat je, že budu vždycky sama sebou.

Jenže co si s takovou radou má počít náctiletá holka. V tu dobu jsem byla ráda, že jsem ráda, natož abych tušila, jaká vůbec jsem, a ještě věděla, jak se mám a nemám chovat, abych byla sama sebou. A i kdybych to věděla, v tom věku by mi to okolí asi dalo pěkně sežrat.

Mezi dětmi a dospívajícími se každá jedinečnost a odlišnost, která nezapadá do norem ostatních, trestá. V lepším případě vyčleněním z kolektivu a ignorací, v tom horším hloupými komentáři až zesměšňováním a ponižováním. Kdo chce mít v kolektivu klid, snaží se vyjímat co nejméně. 

Je ale pravda, že když se obrátím zpět a zavzpomínám, já nikdy s proudem úplně nešla. Ne, že bych šla úplně proti, ale tak nějak jsem si šla svou cestou. A samozřejmě, že jsem pár poznámek na to schytala. A některé nebyly zrovna příjemné. Ale vybavuje se mi jeden moment, kdy mi spolužák řekl, že jsem taková zvláštní, divná, ale ne jako špatně, prostě taková divně divná. Sám to v tu dobu neuměl líp specifikovat. A nejen, že mi tento moment utkvěl v hlavě, já si i pamatuji, že jsem to od něho vůbec nebrala jako urážku, právě naopak. V ten moment jsem si uvědomila, že mi to vlastně lichotí, že mě těší, že mě takhle vnímá.

A od té doby se, v různých obměnách, podobné rozhovory opakovaly několikrát. Vzpomínám si na jeden, který se odehrál celkem nedávno. Byla jsem na svatbě kamarádce, a poprvé jsme se tam viděli s jejím švagrem. V průběhu večera se se mnou dal do řeči. Přiznal se mi, že vůbec neví, co si má o mně myslet, že jsem strašně nečitelná, že většina lidí se dá odhadnout už od pohledu, ale u mě vůbec netuší a tápe. Že mě vůbec nedokáže přečíst, nedokáže si tipnout, co mě baví, co ráda dělám a podobně.

Když jsem se ho zeptala, jestli je to dobře nebo špatně, neuměl mi odpovědět, jen, že se ještě s podobným člověkem nesetkal. Na mě to působilo pozitivně, tak jsem si to zase přebrala spíš jako lichotku než něco jiného.

Něco podobného jsem slýchala i od svých přátel nebo partnerů. Že do té doby nikoho takového nepotkali, že jsem úplně jiná než ostatní holky. A v tomto případě mi i bylo potvrzeno, že to myslí jen v tom pozitivním slova smyslu. 

 

I když jsem jako malá holka babiččiny rady nechápala, když se, těsně před třicítkou, otočím zpět, musím uznat, že něco ve mně i tak musely zanechat. Protože, když si vybavím svoje dospívání, i pak později střední a vysokou školu, můžu říct, že jsem se těmi radami řídila. Nijak jsem na to nemyslela, nesnažila se toho za každou cenu dosáhnout, ale i tak se mi to vlastně povedlo. 

 

Nikdy jsem nešla s davem. Když spolužáci začali kouřit, pít, chodit na diskotéky, já ne. Když něco frčelo a každý to musel mít, já ne. Když se pořádaly party, hromadné akce, bylo in mít co nejvíc přátel, každý víkend být někde, mně to bylo jedno.

A ne, opravdu nemám pocit, že bych o něco přišla, nebo o něco byla ochuzená. Naopak, čím jsem starší, tím jsem na sebe pyšnější. A dokazuje mi to i to, že jsem pro lidi, kteří mě nově poznávají, zajímavá právě svou odlišností a jedinečností. Mám oproti ostatním, jednotvárným, co nabídnout. Takže na tom, že pro sebe nemůžete udělat nic lepšího než být sami sebou, je vážně hodně pravdy. A jak vidíte, vědělo se to mnohem dřív, než byly nějaké sociální sítě, kde to do nás valí horem, spodem. Takže díky, babi!