Není špatně cítit obavy, i když se vám plní sny

Je neděle, venku pošmourno, v bytě mi jediné světlo vytváří pár zapálených svíček. Sedím na gauči, v ruce hrneček s kávou, a rozhlížím se po svém potemnělém obýváku. Neděle je můj den. Pokud to jde, snažím se na neděli nedomlouvat žádné plány. Neděle je tu jen pro mě a moje aktivity. Dodělávám domácí práce, které jsem během týdne nestihla, abych ten další začala s čistým štítem. Užívám si ticha a klidu a rozjímám. To dělám dost často, a nejen v neděli, je to moje oblíbená aktivita.

Dnes má moje rozjímání hořkosladkou příchuť. Bojím se totiž, že je poslední. Že mi tyhle moje tiché a klidné chvilky za nedlouho skončí. Za rohem, na chodbě, kam sice nedohlédnu, ale plně si uvědomuji, že tam jsou, stojí už pár zabalených krabic. Ano, budu se stěhovat.

A vůbec to není tak, že bych se musela stěhovat, i když se to z mého rozpoložení možná tak může zdát. Ne, já se chci stěhovat, a moc se na to těším. Zároveň mám ale strach a přepadá mě stesk a melancholie. Mám pocit, že se musím rozloučit se svým dosavadním životem. Že od teď bude všechno jinak. Že mi začne nový život, s novým pořádkem, a mě trápí nejistota, že nevím, jaký bude, a jestli se mi bude líbit. Co když ne? Už nebude prostor pro krok zpět. 

Hlas v mé hlavě se ozývá, jestli jsem se nezbláznila, nad čím zase přemýšlím, vždyť se mi děje přesně to, co jsem vždycky chtěla, co jsem si přála. Vyzkoušela jsem si žít sama, ale teď je na čase se posunout zase o kus dál, v životě i ve vztahu, a je tak přirozeně čas na společné bydlení ve dvou.

Já vím, já vím, všechno to vím, a taky nechápu, proč se tak cítím. Jak kdybych si nevážila toho, co se mi děje, jak kdybych nebyla vděčná za to, že jsem šťastná a milovaná a mám tak krásný vztah. Všechno si to uvědomuju, ale i tak ty pocity nedokážu zastavit. A taky si nemyslím, že to je úplně špatně. Přece jen mě čeká ne zrovna malá změna, tak si myslím, že mám nárok na to, aby mi chvilku trvalo se na to připravit a zvyknout si. A že je normální cítit se před větší životní změnou občas trochu zmateně a nejistě. Že není nic špatného na tom, cítit strach a obavy, i když se vám zrovna plní vaše sny. Nebo právě proto. 

 

Na společné bydlení s přítelem se moc těším. Že budeme víc spolu, i na to, že budeme společně řešit ty úplně obyčejné provozní věci jako, kdo dojde nakoupit a co budeme vařit k večeři. Ale pár let jsem teď žila sama a zvykla si na svůj řád a klid, tak se musím uvnitř sebe trochu popasovat a srovnat se změnou, která mě čeká.

A přesně tuhle chvilku jsem potřebovala, jen si na moment sednout a zamyslet se, srovnat si to v hlavě. Společné sestěhování není nic, co bych neočekávala, co bych si dokonce nepřála, cítím, že je na to ten správný čas. A přítel mě zná, ví, jaká jsem a co potřebuji, takže si vůbec nemyslím, že bychom si nevyšli vzájemně vstříc ve svých potřebách. A určitě se nakonec najde i prostor pro tyhle moje chvilky. Dokonce si myslím, že oba oceníme mít nějaký čas jen sami pro sebe, abychom se pak na sebe zase mohli těšit.

Končí mi jedna životní etapa, kterou jsem si užívala i sama se sebou, ale těším se na tu další, která už bude naší společnou, a věřím, že ne poslední na naší společné životní cestě.