Vzkaz v láhvi

 

Dělávala to, co si pamatovala, snad od doby, co se naučila psát. Když ji něco těšilo, něco trápilo, z něčeho byla šťastná nebo smutná, vzala kousek papíru, tužku, láhev a šla na pláž. Tam ze sebe vždy všechno trápení i radosti vypsala, papír srolovala a vložila do láhve. Láhev zazátkovala a z útesu hodila do moře.

Asi by už ani nedokázala spočítat, kolik vzkazů už takhle moři svěřila, a kolik si jich možná někdo jiný mohl přečíst. Tím se ale netrápila, nepsala o sobě žádné osobní údaje, vždy se jen podepsala počátečním písmenem svého jména. Jmenovala se Susan.

A dnes, konečně, mohla moři svěřit tu radostnou zprávu. Před pár dny se jí splnil její největší životní sen. Konečně se dočkala toho, co si nejvíc ze srdce přála. Porodila zdravou a krásnou holčičku. Po tolika nevydařených pokusech, proplakaných nocích, černočerných myšlenkách po každém potratu, zoufalých letech, se konečně dočkala svého štěstí.

Už tolikrát to chtěla vzdát, tolikrát se snažila smířit s tím, že jí nebylo dáno to štěstí stát se matkou, že budou žít jen spolu s manželem v tichu, bez dětského smíchu. Svého manžela milovala, nejvíc, jak dokázala, o tom nemohlo být pochyb, ale i přesto se nedokázala sžít s představou, že v jejich velkém domě žijí celý život sami.

A teď konečně nastal čas, který jí dokázal, že se všechno to trápení vyplatilo. Že si všechno to zlé musela prožít, že musela všechny ty slzy prolít, aby dnes mohla být tam, kde je, taková, jaká je, šťastná a spokojená. 

Všechnu svou radost, vděčnost a díky sepsala, doplnila místo, datum a S místo podpisu, složila list papíru, vložila ho do láhve a s pořádným napřáhnutím vhodila láhev do moře. Kdyby tak jen tušila, co všechno svým vzkazem v láhvi způsobí. 

 O padesát let později

Sarah už nevěděla jak dál. Takhle hrozně, vyčerpaně, unaveně, zklamaně a smutně se necítila nikdy předtím. Nepamatovala si, jak a kudy šla, ale najednou zjistila, že je na svém oblíbeném místě u moře. Sem utíkala vždy, když byla smutná a potřebovala se vykřičet do vzdouvajících se vln, nebo když byla šťastná a chtěla si jen sama užít chvilku klidu a samoty při západu slunce.

V takovém rozpoložení, jako byla dnes, tu ale ještě nikdy nebyla. Zase se to stalo. Po kolikáté už? Neměla sílu to spočítat, a ani to nechtěla vědět. Opět potratila. Copak je tak neschopná? Její tělo není schopné toho, co dokáží miliony žen po celém světě? A některé se ani nemusí o nic snažit, některé si toho ani neváží, jiné to dokonce ani nechtějí. A jak k tomu přijde Sarah?

Mít dítě je její největší přání, být matkou je její vysněná role. A nic z toho se jí nesplní, protože její tělo nedokáže udržet dítě naživu. Proč? Proč zrovna ona? Vždyť je mladá, silná, zdravá. Tak proč zrovna ona musí tohle všechno prožívat? Proč se zrovna ona musí dívat na všechny ty zdravé děti a šťastné matky s vědomím, že ona tohle nikdy nezažije?

Být matkou bylo jejím jediným přáním, nedokáže si svůj život představit jinak. Co by dělala? Jak by žila bez dětí? Prostě to nedokáže, a ani nechce takový život žít. Najednou ji zaplavil pocit rozhodnutí a úlevy. Zvedla se ze studeného písku a šla k hranici rozbouřeného moře. Tak málo by stačilo, a byl by konec všemu tomu trápení. 

V jejím zorném úhlu se v moři něco zalesklo. Nejprve si Sarah myslí, že je to jen mořská pěna, ale když pořádně zaostří a svůj pohled zaměří přímo na to místo, zjistí, že se ve vlnách pohupuje skleněná láhev. Jindy by ji to asi nezajímalo, ale teď ji nějaká neviditelná síla k té láhvi táhne. Dokonce až touží láhev co nejrychleji z vody vytáhnout. Nejde to ale tak snadno, vlny svoje poklady nepropouští jen tak. Po pár minutách a s promočenými kalhotami se Sarah nakonec podaří láhev vylovit.

Zjistila, že nejde jen o ledabyle odhozený odpadek, v láhvi je totiž stočený kus papíru. Netrpělivě se snaží k listu dostat, poodejde dál od vln, posadí se do písku a rychle čte. Místy je písmo dost nečitelné, vypadá, že ho někdo psal v rychlosti, a ne zrovna na rovné podložce. Sarah přečte celý vzkaz, až se dostane na konec stránky. Záhadný autor se podepsal jen písmenem S, ale z obsahu vzkazu jde snadno rozpoznat, že šlo o ženu.

Sarah si všimla, že je na papíře i uvedeno datum. Rychle letopočet přepočítá, neuvěřitelné, ten vzkaz je starý bezmála padesát let. Podle toho, co Sarah z textu vyrozuměla, se ta žena, která se klidně mohla jmenovat stejně jako ona, potýkala se stejnými nebo hodně podobnými problémy jako Sarah. Sarah přesně věděla, jak se ta žena musela cítit, co prožívala, měla pocit jako by ženu znala a soucítila s ní.

Dokonce měla dojem, jako kdyby ten vzkaz byl určený přímo pro ni. Ta neznámá žena se nakonec dočkala svého štěstí, a to před padesáti lety. Proč by se tedy nemohla svého štěstí dočkat i Sarah v dnešní době? Tenkrát sice neměli asi tolik škodlivého, jako máme nyní, ale naopak neměli ani tak moderní medicínu, postupy a přístupy, jako máme dnes.

A když to ta žena tenkrát nevzdala, a vyplatilo se jí to, proč by se měla vzdávat Sarah? Ne, ona to taky nikdy nevzdá, bude věřit, a půjde si za svým štěstím. Vstala z písku, vzala si s sebou láhev se vzkazem, a sama sobě slíbila, že až se i ona stane matkou, připíše ke vzkazu svůj příběh, a láhev hodí znovu do moře. Kdo ví, třeba taky pomůže nějaké zoufalé ženě změnit pohled na její starosti, a dá jí pocit, že se svými problémy není sama.