Hořké uvědomění

 

Sedím vedle jeho postele na židli, jejíž nepohodlnost momentálně ani nevnímám. Držím ho za ruku a rozhlížím se po místnosti, jako bych tu byla poprvé a ne už, vlastně ani sama nevím, po kolikáté už tu jsem. Naproti mně je okno, z něhož mám trochu pocit, že se nemocnému jen vysmívá. Ukazuje mu, jak je venku a o co zrovna pacient přichází. Jenže v tomto pokoji málokterý nemocný je vůbec schopný se dívat z okna, natož vnímat, co se venku děje.

Po mé pravé ruce je druhé okno, za kterým většinou sedí některá ze sester. Když jsem tu já, je tam obvykle prázdno. Snad, aby nám dopřáli alespoň trochu toho soukromí. Jako kdybychom ho tady nějak potřebovali nebo snad mohli využít.

Za mými zády jsou dveře, které teď sice nevidím, ale cítím je tam. Pokaždé, když sem jdu, je otevírám se strachem, co za nimi objevím. A když odcházím, mísí se ve mně pocit úlevy i výčitek, že ho opouštím. Že já se můžu vrátit do běžného života a on tu musí zůstat ležet. Nemoc není těžká jen pro samotného nemocného, je obtížná i pro jeho okolí. Ne stejně těžká, jinak, jiným způsobem, ale ne méně.

Když ho držím za ruku, mám pocit bezpečí, že jsem tu správně, ale mate mě, že on mi stisk neoplatí. Když se dívám na jeho tvář vidím jeho obličej, ale nepoznávám ho. Chybí mi jeho pohled a jeho úsměv, chybí mi jakákoli jeho reakce. Vyprávím mu, co jsem ten den dělala, a co budeme dělat, až budeme zase spolu. Ale po chvíli vždycky přestanu, protože čekám na jeho úsměv, protočení očí v sloup, pobavené uchechtnutí, nebo jen mrknutí na souhlas. Ale ničeho z toho se nedočkám.

I když bych to nikdy nevyslovila nahlas, uvědomuju si, že jeho nehoda byla i pro něco dobrá. Před tím jsem si nebyla jistá. Námi jsem si nebyla jistá. Byli jsme spolu už dlouho, okolí se ptalo na svatbu, a já nevěděla, jestli bych měla radost nebo byla nepříjemně zaskočená, kdyby mě požádal o ruku. 

 

A právě v tomhle ta nehoda pro nás byla dobrá. Vím, že to musí znít šíleně, že, abych měla jistotu, muselo se stát něco tak hrozného, sama před sebou se stydím. Ale je to tak, ta nehoda mi dovolila přemýšlet. A asi za to může i ten fyzický a psychický odstup, který teď máme. Protože přesto, že leží tady přede mnou, že ho držím za ruku, dotýkám se ho, mám pocit, že je někde na daleké cestě a já jen čekám až se vrátí. A já vím, jsem si tím jistá, že se vrátí. Nečekám, jestli se vrátí, ale kdy.

A až se vrátí, a jestli on bude taky chtít, změníme náš život. Konečně si splníme všechno to, o čem jsme společně hodiny do noci básnili, ale báli se to zrealizovat. Protože teď už to vím, teď si tím jsem jistá. S nikým jiným si své sny plnit nechci, s nikým jiným nechci zažívat radosti a starosti života, s nikým jiným nechci sdílet svou cestu životem.