Nečekaný dar

 

Mohlo mi být tak osmnáct, devatenáct, když jsem dostala ten doporučený dopis. Psalo se v něm něco, čemu jsem po prvním čtení vůbec nerozuměla. Bohužel ani druhé čtení moc k pochopení nepomohlo. Až když jsem dopis ukázala rodičům, ti mi jeho obsah vysvětlili. Zdědila jsem dům.

Do podrobností ohledně rodinné historie, a jak jsem k domu přišla, se pouštět nechci, ani to není nijak důležité. V tak mladém věku jsem ale neměla tušení, co bych si s domem měla počít. Jako městská holka jsem ani neuvažovala nad tím, že bych se někdy chtěla stěhovat mimo město, a tenhle dům měl stát v nějaké malé vesničce, jejíž jméno jsem do té doby nikdy neslyšela.

Samozřejmě první, co mě napadlo, bylo dům prodat. Neměla jsem s ním žádné plány a peníze by se mi rozhodně hodily. Rodiče ale přišli s praktičtějším řešením, a hlavně mě brzdili v mé mladické ukvapenosti. Navrhli mi, že se na ten dům nejprve pojedeme podívat, a pak se uvidí.

Už cesta naznačovala mnohé, třikrát jsme zabloudili, než jsme vůbec našli tu správnou vesnici. A pak jsme se museli zeptat dvou místních, kde takové číslo popisné najdeme. Když jsme konečně dorazili na místo, které odpovídalo popisu vesničanů, i mělo na vratech to správné číslo, nejdřív jsem si myslela, že si ze mě musel někdo udělat srandu.

Za plotem byl vidět jen bujný, hodně bujný, porost všeho možného. Tráva byla vysoká skoro po pas, že i menší stromky měly co dělat, aby se se svými korunami probojovaly ke světlu. Odněkud někam se plazily trávou i po stromech plané růže. S úšklebkem jsem pronesla, že bychom to z fleku mohli nabídnout televizi pro natočení nové Šípkové Růženky, případně i pro nějaký horor by se to hodilo.

Táta, jako vždy připraven, vytáhl z kufru auta nějaké nářadí, abychom se vůbec dostali k domu, který za tou divočinou byl sotva k zahlédnutí. Když se nám po úmorném boji s přírodou konečně podařilo dostat ke dveřím a odemknout, hned co jsme vkročili dovnitř, nás ovanul chladný zatuchlý vzduch. Rychle jsme nakoukli do všech místností, a když mi, po otevření dveří do jedné z nich, obalila obličej pavučina, prohlásila jsem, že to už stačí a vyběhla rychle ven.

Mé předchozí rozhodnutí se touto návštěvou jen utvrdilo. Prodat. Jenže rodiče mi opět vysvětlili, že tak jednoduché to nebude, že to z nějakých zákonných důvodů není hned možné, a že se teď chystám na vysokou a stejně bych to neměla čas řešit, tak ať to nechám na později. S tím jsem souhlasila, pustila se do své nové životní etapy a na fakt, že jsem vlastníkem nějakého zatuchlého domku někde v pustině, jsem postupem času docela zapomněla.

Existenci mého majetku mi připomněli rodiče poté, co jsem dokončila vysokou školu. Že už by bylo dobré to nějak začít řešit, jestli to chci stále prodat, aby se z toho nemusely zbytečně platit příslušné poplatky, které za mě po celou dobu platili rodiče, a o kterých jsem já neměla ani tušení.

Matně jsem si vybavovala, jak jsme se tam před lety byli podívat, a jaké jsem z toho měla pocity, a tak mi jiná možnost než prodej, nepřicházela na mysl. Chtěla jsem se tam ale ještě před spuštěním celého procesu znovu zajet podívat. Tentokrát už jsem jela podle navigace a neměla problém dům najít na první pokus.

Samozřejmě to nevypadalo o moc odlišně než posledně, spíš ještě hůř. Probojovat se k princezně by měl velký problém i ten nejsilnější princ z pohádky. Já ale byla naštěstí vybavená a povedlo se mi k domu probojovat celkem rychle. Jak jen to bylo možné, snažila jsem se si domek prohlédnout nejprve zvenku. Bylo to takové menší, vesnické stavení, v dnešní době spíš vhodné k rekreaci než k samotnému bydlení.

Opatrně jsem vešla dovnitř a byla připravená prorazit si cestu pavučinami. Byla tu menší kuchyň, koupelna, obývák a dvě ložnice. V jisté době se tady obyvatelům muselo docela pohodlně žít. Když jsem se pokusila otevřít okno v zadní ložnici, zjistila jsem, že je z něho výhled přímo do zahrady za domem. Někde v dálce jsem zahlédla známky zbytků původního plotu, zahrada musela být dost velká, a ve své době jistě majitelům poskytovala bohatou úrodu. 

 

Rozhlížela jsem se kolem sebe a v hlavě mi najednou začaly vyskakovat nápady, jak by se to tu dalo změnit, jaký by se sem hodil nábytek, jak by se mohly vymalovat stěny. Když jsem vyšla ven, opatrně jsem se snažila obejít dům tak, abych měla před sebou celou plochu zadní zahrady. Začala jsem si představovat, jak musí být zahrada krásná, kdyby nebyla tak zarostlá a zpustošená. Dívala jsem se doleva, doprava a vymýšlela, co by se do každého koutu hodilo.

Tam vzadu by se mohla pěstovat zelenina, kolem plotu by mohly být ovocné keříky, sem tam ovocný strom, který by kromě ovoce sloužil jako přirozený stín. U domu by se vybudovala terasa pro odpočinek, mezi stromy by se daly rozvěsit houpací sítě, možná i bazén by se sem vešel.

Během svých vysokoškolských studií jsem se v lecčems změnila. Nabyla jsem nové zkušenosti, zážitky, znalosti, klidně bych přiznala, že jsem prostě dospěla. A mimo jiné se změnil i můj vztah k přírodě a k městu. Už jsem si ani náhodou nebyla tak jistá, jako v osmnácti, že nikdy neopustím město. Naopak, čím jsem byla starší, tím víc mě to táhlo do hor a do přírody.

A tam, kde jsem před lety viděla zatuchlý, studený domek v divoce zarostlé zahradě, se mi dnes otvíraly úplně jiné možnosti. Najednou už jsem si vůbec nebyla jistá, že chci dům prodat. Viděla jsem v něm potenciál, před kterým jsem byla jako čerstvě dospělá ještě slepá, a není se ani čemu divit. Ale teď, zkušenější a snad trochu moudřejší, jsem si uvědomila, že by byla škoda tenhle kousek ráje prodat.

Bylo mi jasné, že trvale bydlet bych tu nechtěla, zas takový dobrodruh a samotář se ze mě nestal, ale čas od času se sem zašít, schovat se před rychlým městským světem, by nebylo vůbec špatné. A věděla jsem, že to takhle necítím sama. Spousta mých kamarádů a spolužáků, i když město milovali, ráda vyrazila do přírody, za odpočinkem a klidem. Však i během studií jsem byla několikrát účastnicí na studijních nebo party víkendech, které se odehrávaly na podobných místech.

Věděla jsem, že to nebude snadné a nebude to hned, ale to chvění a ten pocit těšení se, a takové té jistoty, že děláte správnou věc, mi jen potvrdily, že jsem se rozhodla správně dům neprodat, ale vytvořit tady takové malé, schované, klidné útočiště nejen pro mě, ale i pro ostatní duše, které si chtějí odpočinout, nebo jen na chvíli utéct z města.