Nejkratší nejšťastnější období

 

Když spolu začali chodit, i když byli ještě hodně mladí, oba měli pocit, že to je to ono, že spolu založí rodinu a zůstanou spolu do smrti. Jenže život se nedá naplánovat.

I přesto, že byli dost mladí, když zjistili, že je ona těhotná, vůbec jim to nevadilo, právě naopak, byli šťastní a věřili, že je to jen důkaz toho, jak silná je jejich láska, a že se nemýlili, když spolu chtěli zůstat navždy.

Jelikož nechtěli svatbu řešit ve spěchu, dohodli se, že se vezmou v klidu, až se jim dítě narodí a trochu odroste. Narodil se jim krásný, zdravý syn, z kterého měli obrovskou radost a měli pocit, že už ani šťastnější být nemohou.

Prožívali s ním naplno všechny radostné, smíchem a láskou naplněné chvíle. Oba ho milovali víc než sebe. A i jejich vzájemná láska se ještě prohloubila a nabyla nové, ještě krásnější podoby. Tato šťastná doba jim přišla jako nejlepší pro plánování svatby. Svůj druhý nejšťastnější den si naplánovali nedlouho po synových prvních narozeninách.

Každý, kdo se jejich svatby účastnil, si nemohl odpustit poznámku, jak jsou krásná, šťastná a veselá rodina. Že mezi sebou mají tak kouzelné a silné pouto, které snad ještě u nikoho neviděli. A že z nich jejich spokojenost a štěstí jen sálá a pozitivně působí na všechny kolem. 

Jejich štěstí a spokojenost ale neměly trvat příliš dlouho. Už půl roku po svatbě se začaly objevovat první problémy. Jejich syn byl pořád nemocný, už nebyl to veselé a šťastné miminko. Nevěděli, co s ním, jak by mu mohli pomoci, nesnesli pohled na to, jak se jejich milované dítě trápí.

Po mnoha strávených dní v nemocnicích a návštěvách různých lékařů se konečně dozvěděli diagnózu. Jejich syn trpí vážnou nemocí, která je nevyléčitelná. V ten moment se jejich svět zhroutil. Nevěděli, co dělat, jak tu informaci zpracovat, jak na to reagovat.

Bohužel to netrvalo dlouho. Se svým synem už nestihli oslavit ani jeho druhé narozeniny.

Oba měli pocit, že jejich život skončil. Každý se ve svém smutku ale topil sám. Nedokázali truchlit spolu, nedokázali se v tu důležitou chvíli spojit a bojovat proti tomu společně. I když se snažili a uvědomovali si, že toho druhého stále milují, jejich bolest ze ztráty syna byla větší.

I přesto, že se milovali, bylo jim jasné, že se spolu jen trápí, že jim ten druhý připomíná, o co všechno přišli. I když to pro ně byla další bolestná rána, nemohli už jinak dál, a právě proto, že se tolik milovali, nechtěli se už vzájemně trápit a dohodli se, že se rozejdou. 

 

Trvalo to hodně dlouho, ale nakonec se oba tak nějak zvládli vrátit do normálního života. Oba si našli nové partnery a založili rodiny. I když by to nikdy nikomu nepřiznali nahlas, nikdy se už ale necítili tak šťastní, jako se svou první rodinou.

Jejich partneři sice o jejich první rodině něco věděli, ale ani jeden se nikdy s nikým nepouštěli do podrobností. Nikdy svůj příběh nikomu nevyprávěli, nikdy s nikým jiným netruchlili a nevzpomínali. Ne snad, že by na svého syna chtěli zapomenout.

Aby to ale mohli zvládnout, byli schopni fungovat v běžném životě, a hlavně to nijak neovlivňovalo jejich nové rodiny, které si to nezasloužily, vyhradili si na vzpomínání a smutek jeden den v roce. Každý rok, na výročí úmrtí jejich syna, se scházeli u jeho hrobu a vzpomínali na něj. Vzpomínali na jejich rodinu, na jejich šťastné a spokojené chvíle. Na ten velmi krátký čas, který jim byl určen.

Ale i přesto, že neměli dostat víc než jen těch pár šťastných chvil, a necelé dva roky se svým synem, byli vděční, že jim to vůbec bylo dovoleno zažít. Věděli, co to znamená milovat někoho víc než sebe, věděli, jaké to je být šťastní tak, že už to víc nejde, věděli, jaké to je být milován, milovat, být obklopený milující a spokojenou rodinou. Měli to štěstí, že mohli být rodiči tak krásnému a šťastnému chlapečkovi, který jim dal to, co v životě už nikdo jiný.

Bylo jim dopřáno něco, co někdo nezažije za celý život. A oni mohli, dokonce brzy, velmi mladí. A i když jen na chvíli, o to intenzivněji se jim to období vrylo do jejich srdcí. A vždy za to budou vděční.