Je neděle...

 

Je neděle, pošmourno, venku taková ta vlezlá zima. Přesně ta neděle, kterou radši každý stráví doma v teple, v posteli, při sledování filmu. Co na tom, že podle kalendáře už by mělo vládnout jaro, zima se ještě nechce tak úplně vzdát a předat místo na trůně rozjařenému jaru.

Asi nás nebude mnoho, ale já mám právě tohle počasí ráda. Kdyby do toho ještě pršelo, asi bych si to taky sama rozmyslela, ale takhle mi nic nebrání v tom se pořádně obléct a vyrazit se projít ven. Paradoxně, kdyby byla krásná slunná neděle, asi bych ven nevyrazila. To by se totiž dalo snadno předpokládat, že takové pěkné počasí vytáhne ven kdekoho. A já nemám davy ráda.

Navíc mi to přijde i trochu pokrytecké. Když je hezky, sluníčko hřeje, počasí má dobrou náladu, tak se s ním chce hned každý kamarádit a trávit čas v blízkosti jeho paprsků. Ale když prší, fouká, je zima, počasí má špatnou náladu, je smutné, nebo se zlobí, každý se před ním zavírá doma s umělým teplem, a nikdo s ním nechce trávit čas.

A nemůže pak takové chování prozradit něco i o daných lidech? O tom, jací jsou? Jací jsou partneři a přátelé? Kdyby to bylo tak jednoduché, dalo by se snadno poznat, kdo se, jak ve vztazích chová. A teď si sami sáhněte do svědomí a přiznejte si, chtěli byste vy sami trávit čas radši s někým veselým nebo smutným? Odpověď je asi nad slunce jasná, a je to přirozené. Nikdo si dobrovolně nevybere negativní společnost.

Na druhou stranu, není právě o tom opravdové přátelství? Že tu pro toho člověka nejsme jen, když je veselý, má radost a my se můžeme vyhřívat v jeho blízkosti, ale i v tu dobu, kdy je smutný, pláče, srší hromy blesky? Protože, proč bychom si měli zasloužit sdílet s ním jeho radost, když jsme mu nepomohli v době jeho smutku?

A stejně tak by to bylo i s počasím. Jak bychom si mohli zasloužit se v létě vyhřívat v jeho paprscích, pokud jsme se před ním celou zimu schovávali a obraceli se k němu zády? Jakýkoli vztah nemůže fungovat na jednostranném principu. A pokud ano, tak ten vztah nefunguje správně, minimálně pro jednoho určitě ne. Ve vztazích si nejde brát jen to dobré a před špatným zavírat oči. Vždyť, jak by se to líbilo nám, kdybychom v radosti kolem sebe měli celou tlupu lidí, ale na slzy zůstali vždy sami?

Tak proto taky vyrážím ráda ven v tomto nečase. Mám ráda ten pocit, jako kdybych byla na světě jen já sama. Za celou cestu nepotkám ani živáčka. Jsem tu jen já, příroda kolem, všudypřítomné vysoké stromy a vítr, který nám dělá společnost. A taky zima. Zima, která chce ukázat ještě poslední zbytky svých sil, snaží se mi zalézt do všech skulinek, které jsem neutěsnila teplým oblečením. 

 

A já ji vlastně i tak trochu nechávám. Dovoluji jí, aby mě štípala do tváří, aby mi ledově svírala ruce, které před ní neschovávám do kapes. Užívám si její přítomnost, protože si uvědomuji, že na další setkání si budeme muset zase chvíli počkat. A já ji mám svým způsobem ráda. Mám ráda, když dokáže zavelet a celou zemi nechá pokrýt nadýchanou bílou peřinou, i když si na pomoc přizve vítr a mráz, a tančí spolu takové rodeo, že si ani živáček nedovolí vylézt ven a rušit jejich představení.

Ale musím se k něčemu přiznat. Jsem totiž tak trochu taky pokrytec. Kdybych se zimou totiž měla trávit celou dobu, kdy vládne, hodně rychle by se z lásky stala nenávist. Mám ji ráda právě proto, že si po chvíli, kdy si užívám její přítomnost, můžu zase zalézt zpět do svého umělého tepla.

A to je taky jeden z důvodů, proč si procházky v nečase tak užívám. O to víc se totiž těším domů do tepla, a toho tepla, sucha a pohodlí si pak o to víc vážím. Protože, jaké je lepší zakončení víkendu, než přijít pořádně vymrzlí, vyfoukaní domů, uvařit si hrnek čehokoli teplého, co máte rádi, zalézt si s knížkou pod deku a čekat na přítele, až se vrátí domů, a užijete si spolu pěkný nedělní večer, bez nádechu stresu z pondělí, protože oba máte tu výhodu, že v pondělí nikam nemusíte?