Sen, nebo noční můra?

 

Jako kdybych za sebou ucítila vánek, takový lehký, jen zavadil o mou ruku, jako kdyby mě za ni chtěl někdo vzít. Rychle se otočím, ale samozřejmě za mnou nikdo není. To uvědomění a následné zklamání pořád tolik bolí.

Často se mi stává, že zničehonic ucítím tvou vůni. Ani nemusí být kolem další lidé, kde by existovala možnost, že někdo používá stejnou vůni. Ne, prostě jen tak, někde o samotě, jako by ji ke mně někdo poslal. Ucítím tvou vůni a vzpomenu si na tebe.

Mám doma ještě pár kousků tvého oblečení, ale z toho už téměř tvoje vůně cítit není. I tak se ho ale nechci zbavovat. Když si vezmu na sebe tvoji mikinu, pořád mám pocit, jako bys mě objímal ty. A najednou se zase cítím v bezpečí. Znovu jsi má jistota, můj klidný přístav na rozbouřeném moři.

Když už jsem u moře, vrátila jsem se na to místo, kde jsme byli tenkrát na naší první dovolené. Všude jsi tam byl se mnou. Usmíval ses na mě z vedlejšího lehátka. Komentoval si moje naložené talíře při snídani. Držel si mě kolem ramen, když už bylo večer chladno, ale my se ještě chtěli dívat na západ slunce, dokud úplně celé nezmizí za obzorem. 

V zimě jsem zas na lyžích sjížděla svah a slyšela jsem tvůj smích a pokřikování, jak ses mi držel v patách a snažil ses mě dohnat. Povedlo se ti to ale jen, když jsem tě nechala, přece jen jsem měla v tréninku na lyžích před tebou mnohaletý náskok. Ale ty ses to stejně naučil jako nic, za pár dní, jak kdybys na nich stál od narození.

Tobě vůbec všechno šlo tak snadno, a přirozeně. A i já s tebou měla pocit, že najednou na nic není potřeba nějak velká námaha. Že pokud chceme a věříme tomu, jde nám všechno lehce a snadno od ruky. A nejen tohle jsem se od tebe naučila.

Taky jsi mě naučil, že se nemám zbytečně trápit něčím, co nedokážu změnit nebo nijak ovlivnit. Že je vždycky důležité, abych všechno udělala tak, jak si myslím, že to umím nejlíp, ale dál už to nechala žít svým vlastním životem.

Ty ses kvůli mně naučil lyžovat, já zas kvůli tobě lézt. Chodím lézt stále, a stále cítím, jak mě jistíš. I když teď už to není ze země.

Když se procházím městem, často se přistihnu, že ti vypravuji, co se mi ten den stalo, a komentuji, co kde vidím. Protože mám pocit, že jdeš stále vedle mě tak, jako jsi vždy šel. Ne přede mnou, ne za mnou, vedle mě, se mnou. 

 

Kolikrát se v noci probudím a tolik se potřebuju k tobě přitulit. Až fyzicky mi chybí tvá blízkost, tvé objetí, ten pocit bezpečí a jistoty, který jsem v tvé náruči vždycky našla. A tak se pevně zabalím do peřin a usínám s pocitem, že to mě hřeješ ty svým teplem. Protože to jsi byl ty, moje osobní kamínka. Vždy a všude, stále připraven mě zahřát.

Při západu slunce stojím na terase a fyzicky tě za sebou cítím. Blížíš se ke mně, chytíš mě kolem ramen, dáš mi pusu do vlasů, a pak mě zezadu pevně obejmeš. To jsi celý ty, vždy mi kryješ záda. A já jsem milovala ti to oplácet a starat se o tebe.

V noci se mi zdají krásné sny. Někdy o tom, co jsme spolu už zažili. A někdy o tom, co jsme spolu ještě nezažili, a už nikdy nezažijeme. Když se po těch snech probudím, ten moment před úplným procitnutím a uvědoměním si, je nejhorší na světě.

A právě v ten moment si říkám, jestli to celé nebyl jen sen. Opravdu jsi tady někdy byl? Opravdu jsme byli spolu? Opravdu jsi byl ten můj vysněný, nebo jsi za mnou vždy chodil jen ve snech? Protože, kdyby to tak bylo, a já tě znala jen ze svých snů, byla by tu šance, že se teprve setkáme.