Neobyčejně obyčejné rande

 

Možná je to v mém věku až na pováženou, ale ještě nikdy jsem nebyla na takovém tom typickém prvním rande, které známe z filmů a knížek. Pozvání na večeři, s vyzvednutím i odvozem, s květinou a noční procházkou po večeři. Až do včera.

Bylo to mé první pozvání na večeři v pátek večer se vším všudy. Dalo by se i říct první oficiální rande. Do té doby to byly spíš takové nezávazné pozvánky na procházky, oťukávání se, zda se budeme chtít znovu sejít nebo ne. Ale tenhle kluk na to šel od začátku jinak. Od první chvíle jsem z něho měla pocit, že to bere vážně, že mě bere vážně, že si mě váží, udržuje ke mně určitý respekt, a tím svým chováním probouzí i můj respekt k němu.

Zdálo se, že moc dobře ví, co dělá, co chce, a jak toho dosáhnout. Ale nebyla v tom ani špetka arogance nebo nadřazenosti, to by mě naopak zase hned odradilo. Ale tím svým chováním přesně docílil toho, že jsem na něho byla čím dál víc zvědavá, že jsem ho chtěla víc a blíž poznat. Takže když přišel s pozváním na večeři, upřímně jsem moc dlouho neváhala, protože jsem už na nějaké pozvání čekala.

Dohodli jsme se na páteční večer, který nám oběma nejvíc vyhovoval. Navrhl, že mě vyzvedne, a i když jsem to do té doby nikdy neudělala, nakonec jsem kývla. Teď už jen zbývala vymyslet taková drobnost, co si vezmu na sebe. Nakonec mi jako nejvíce vhodné, ani ne moc obyčejné, ani ne moc slavnostní, přišly tmavě modré šaty s nařasenými rukávy, přes které si ještě přehodím sáčko. A k tomu si vezmu krémové lodičky na nízkém podpatku, v kterých se i docela pohodlně chodí.

Udělala jsem dobře, že jsem si oblečení promyslela dopředu, když jsem v pátek dorazila z práce, mohla jsem se akorát v klidu věnovat přípravě sebe. Nechtěla jsem to nějak moc přehánět, ani jsem od toho večera, poučená z mých předešlých zkušeností, radši nic moc neočekávala. Na druhou stranu nebudu lhát, že jsem se nechtěla líbit, a taky jsem se hlavně chtěla cítit nejen krásně, ale i příjemně.

Umyla jsem si vlasy, vyfoukala je, a jen lehce natočila konce, aby držely nějaký tvar. Pak jsem se nalíčila podobně, jako se líčím běžně, jen jsem přidala trochu tmavší stíny a tvářenku. Oblékla jsem se do šatů, doplnila je řetízkem a náušnicemi s perličkami, do menší kabelky přendala nutné nezbytnosti, a ještě jsem nezapomněla na parfém. 

 

 

Pohledem na hodiny jsem zjistila, že mi zbývá ještě tak deset minut do jeho příjezdu, a začala jsem pociťovat lehkou nervozitu. Ještě jsem si odskočila na toaletu, zkontrolovala v zrcadle celý svůj zevnějšek, a už mi přišla zpráva, že čeká dole před domem.

Když jsem vyšla ven, rozhlédla jsem se napravo i nalevo, kde asi čeká. Až jsem si všimla, že někdo vystupuje z auta hned naproti vchodu. Byl to on, v ruce držel kytici a usmíval se. Většinou, když se s nějakým klukem poprvé setkám, hned se mi s ním spojí nějaké slovo, nebo povahová vlastnost, pocit. V ten moment, co jsem spatřila jeho, se mi vybavilo bezpečí. Nedokážu vysvětlit proč, ale prostě to tak bylo.

Stál tam s tou kyticí v ruce, na sobě měl tmavé kalhoty a světlou košili, a neskutečně mu to slušelo. U kluků si nejvíc všímám očí a úsměvu, a proti jeho jsem neměla vůbec co namítnout. Pozdravil mě, představil se a podal mi tu kytici. Byla jsem trochu v rozpacích, z něho i z té kytice. Podržel mi dveře u spolujezdce a ujistil se, že můžeme vyrazit.

Dorazili jsme před krásně osvětlenou restauraci, která měla i terasu, z které se dalo večeřet s výhledem na řeku. Ani není důležité, co jsme si objednali a jaké bylo jídlo, protože to byl úplně vedlejší, nepodstatný dojem večera. Největší dojem na mě udělal on svým vyprávěním, chováním a názory. Nechci, aby to znělo jako ohrané klišé, ale opravdu jsme si měli celý večer o čem povídat, nenastala ani chvilka trapného ticha, a to povídání bylo víc než příjemné.

Po večeři bylo patrné, že se ještě ani jednomu nechce loučit, tak jsme se šli projít podél řeky. I tam venku naše konverzace plynule pokračovala. Nasmáli jsme se při vzpomínkách na naše dětství a nad naší sportovní nešikovností, ale povídali jsme si i vážně, když jsme se dostali k těžším tématům. 

 

Když mě odvezl před dům, vzájemně jsme si poděkovali za krásný večer, a než jsme si popřáli dobrou noc, stačil se zeptat, zda se ještě uvidíme, že on by o to rozhodně stál. Nemohla jsem odpovědět nic jiného než, že ho taky moc ráda ještě uvidím. Než jsem se stačila nachystat do postele, čekala na mě už v telefonu zpráva, kde mi ještě jednou děkoval za pěkný večer, který si moc užil a popřál mi pěkné sny. Odpověděla jsem v podobném duchu a s úsměvem na rtech usnula.

Jen co jsem se druhý den ráno probudila, měla jsem hned dobrou náladu. Přemýšlela jsem, čím to může být, až jsem si vzpomněla na předešlý večer. A úsměv na tváři se mi ještě rozšířil. Přehrávala jsem si celý večer, celou naši konverzaci, a musela jsem si přiznat, že se už nemůžu dočkat, až si ji zopakujeme. Teda snad, radši jsem si nedovolila být až moc nadšená, protože už jsem byla poučená, že ani příjemná konverzace ještě nezaručuje další setkání.

Stejně tak je dobře možné, že se už ani neozve. I to se mi už stalo. I když v tomto případě by mě to mrzelo víc než u jiných. Ale co bych mohla dělat? Stejně nic. V tu chvíli mi přišla zpráva, sáhla jsem po telefonu, a přečetla si zprávu od něj, ve které mi přál dobré ráno a zajímal se, jak jsem se vyspala.

Ta zpráva mi udělala radost, nejen proto, že vyvrátil mé pochyby, jestli se ještě ozve, ale taky proto, že evidentně nepotřeboval hrát ty přihlouplé hry, kdo se komu má kdy ozvat, a jestli není moc brzo atd. Takže už mi nic nebránilo v tom, užívat si ten příjemný pocit z předešlého večera, a těšit se na další schůzku.

Dalo by se říct, že ten večer nebyl ničím výjimečný. Večere, kytka, procházka, nic neobvyklého. Ale ono nejvíc záleží na tom, s kým ten večer strávíte, a jaký vám z něho zůstane pocit. A právě paradoxně, čím jednodušší to je, tím je to lepší. Většinou, když vymýšlíte extra místo, super zábavu, a bůhví co ještě, tak je to pak tak překombinované, že se ani jeden pořádně neuvolní, konverzace vázne, témata drhnou, a nakonec jste oba rádi, že už je konec.

Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása, a platí to i v tomto případě. Byl to krásně jednoduchý večer, a právě v tom tkvělo jeho kouzlo. Společnost, prostředí, konverzace, kombinace, ve které jsem se cítila tak příjemně, jako už dlouho ne. A to rozhodně není málo pro to, si to chtít zopakovat. Protože to je pro mě vlastně to nejdůležitější, cítit se po boku toho druhého v klidu, v bezpečí a příjemně. A to všechno ve mně po včerejšku zůstalo. A možná i něco víc.