Partner, nebo návštěva?

 

Když si mi nabídl, abych se k tobě nastěhovala, byla jsem štěstím bez sebe. Přespávala jsem u tebe i tak dost často, takže tohle byl jen logický další krok.

Těšila jsem se, že už od tebe nebudu muset odcházet, když se mi nebude chtít. Že spolu budeme usínat a probouzet se už každý den. Že spolu budeme sdílet i ty nejobyčejnější drobnosti, co se týkají domácnosti jako, co uděláme k večeři, nebo kdo koupí toaletní papír.

Těšila jsem se, jak se o sebe budeme vzájemně starat, jak budeme společně vařit jídla, co nám chutnají. Zkrátka, jak si uděláme takovou tu naši domácí pohodu.

A z počátku to opravdu tak bylo. Všechno nám šlo hladce, zvládli jsme se na všem domluvit, vycházeli jsme si vstříc, spravedlivě jsme si rozdělili domácí práce, nákupy. O všem jsme se radili, pomáhali si, dokonce bych i řekla, že nás společné hospodaření dost bavilo. 

První zádrhel přišel, když jsem koupila pár drobností do domácnosti. Šlo o nějaké kuchyňské náčiní, které mi chybělo, a pár květin. Chtěla jsem naši společnou domácnost zútulnit a myslela jsem si, že ti tím udělám radost.

To jsem se ale šeredně spletla. Nemohla jsem uvěřit tomu, jakou jsi udělal scénu kvůli pár vařečkám a květinám. Naprosto jsem to nechápala, nerozuměla jsem ti. Nedokázala jsem pochopit, co tě tak naštvalo, vždyť jsem to myslela dobře, jen jsem chtěla, abychom se doma cítili co nejlíp.

Jenže ty jsi mě osočil z toho, že ti chci předělávat celou domácnost. Že takhle by to teda nešlo, že jsi mi nabídl, abych se k tobě přestěhovala, ale ne, že ti tu začnu hospodařit a všechno měnit. Že tohle je tvůj byt a bude to tady tak, jak chceš ty. A že ty žádné zbytečné věci navíc nepotřebuješ, a květiny v bytě taky nechceš.

Snažila jsem se tě pochopit, myslela jsem si, že máš jen strach, abych ti tvůj byt nepředělala celý podle sebe, a ty ses v něm už necítil jako doma, i když nic z toho jsem neměla v plánu. Respektovala jsem, že je to tvůj byt, a žádné velké změny jsem dělat nechtěla. 

 

Na druhou stranu, pokud mám někde bydlet, podílet se na domácnosti, chci se tam taky cítit příjemně a jako doma. Což mimochodem byla i tvoje první věta po mém nastěhování. Doufám, že se tu budeš cítit jako doma. Jenže tak jsem se tu opravdu necítila. Spíš naopak. Cítila jsem se jako někdo trpěný, snad i na návštěvě bych se cítila líp než tady.

Snažila jsem se ti to několikrát vysvětlit, jak se cítím. Že tím, že koupím nové skleničky, nebo povlečení, přece neznamená, že bych ti chtěla předělávat celý byt. Když už jsem nevěděla, jak dál, navrhla jsem, že bychom si mohli najít nový byt, který by byl od začátku nás obou. O tom si ale nechtěl ani slyšet. Na tenhle byt sis vydělal, byl to tvůj první majetek, a nikam se stěhovat nehodláš.

V tom případě ale naše situace nemá žádné východisko, které by vyhovovalo oběma. Ty nechceš v ničem ustoupit, a já už dál nedokážu žít v napětí a někde, kam si nemůžu přinést jedinou svou novou věc.

Ze začátku bylo naše společné bydlení opravdu krásné, a já si ho užívala. Ale nemůžu celý život vedle tebe žít jako spolubydlící nebo jako na návštěvě. Teď už je to jen na tobě, jak to chceš dál, a jak se zachováš. Já už jsem ti své řekla, a pokud nehodláš nic měnit, bohužel je to konec nejen našeho společného bydlení, ale i nás.