Je Alice příliš náročná?

Když se Alice jako náctiletá holka seznámila se svým prvním klukem, neřešila nic jiného, než jestli se jí líbí, jestli ji přitahuje, a hlavní bylo, že ji zaujal něčím, co doposud neměli ostatní kluci, které potkala.

Jak už to tak ale obvykle bývá, nebo se to tak říká, první láska málokomu vydrží. Přece jen se oba dva mění, dospívají, mění se jim pohled na život i na budoucnost. Nebo ta náctiletá láska prostě nemá tak pevné základy, aby vydržela celý život.

A tak se stalo i Alici. Její náctiletá láska skončila, i když trvala nadprůměrně dlouho. A je tu Alice, která se už víc blíží ke třicítce než ke svým náctiletým létům.

Nejdřív si Alice užívá svobodného, nezadaného života, který vlastně neměla šanci ve svém dospělém životě ještě ani pořádně zkusit. Přijde jí, že být nezadaná je v dnešní době moderní. Může si dělat co chce, nemusí se nikomu zodpovídat, kam jde a s kým jde.

Může se konečně scházet s kamarády, aniž by na ně někdo žárlil a vyčítal jí je, může chodit na nezávazná rande, od kterých neočekává nic víc než příjemný večer a povídání. Nemusí se rozčilovat, kazit si náladu a dělat, že je naštvaná, i když se jí nechce, jen proto, že ten druhý nedodržel, co slíbil, nebo zase přišel pozdě.

Dokonce si užívá i toho, že si své tělo může upravovat, jak chce a kdy chce, a ne proto, že se jí někdo bude dotýkat a mohl by mít nevhodné komentáře.

Jenže i svoboda se přejí, pokud je ji až moc.

Najednou si Alice uvědomí, že už ji nezadaný život nebaví. Že je sice fajn chodit nezávazně na večeře nebo do kina, ale že by si mnohem radši objednala pizzu a pustila film doma s někým, vedle kterého pak bude i usínat.

Chybí jí někdo, kdo ji bude znát celou, kdo bude vědět všechny její životní souvislosti, bude vědět, co má a nemá ráda. A nebude muset pořád začínat znovu a znovu. Znovu se představovat, znovu o sobě vykládat, znovu malovat celý obrázek o sobě zase od první čárky. A stejně tak vždy znají jen ten jeden její kousek, jen tu jednu část, kterou je jim ochotná při té večeři ukázat.

A tak Alice změnila své nastavení v hlavě z nezávazných večeří na hledání toho pravého partnera pro život. 

 

Jenže tady Alice dost narazila. Myslela si, že to bude jednoduché. Že má své požadavky o svém budoucím partnerovi jasné, a tak bude hledat někoho, kdo jí na ně bude přesně sedět. Ale ono to není až tak snadné.

Na každém Alice viděla to něco, co tam být nemělo, co nezapadalo do jejích představ. A nemohla si pomoct, i když věděla, že jde o malichernosti, které nejsou až tak podstatné pro život.

V čem ale vězel Alicin hlavní problém bylo asi to, že si plně začala uvědomovat důležitost výběru svého partnera. Už si totiž nevybírala jen někoho, s kým se jí bude pěkně povídat a budou se jim líbit stejné filmy v kině.

Alice už byla ve věku, kdy doufala, že její budoucí partner už bude její poslední, a tedy i otec jejích dětí. A v tom byl ten háček. Alice už necítila zodpovědnost jen sama za sebe, ale i za své budoucí děti. A tak přemýšlela nad takovými věcmi, jako jestli by se jim líbilo tohle příjmení, jestli by se jim za to děti nějak nesmály, jestli by po tomhle tatínkovi nezdědily malou výšku, po jiném hromadu alergií, a po dalším rozhazovačný způsob života.

A i když Alice rozhodně nebyla žádná zlatokopka, chtěla mít krásný život a zařídit bezproblémový život i pro své děti. Což znamenalo i jisté finanční zabezpečení. A i když věděla, že v žádném případě o tom, kdo kolik vydělává, nebo jak je inteligentní, nerozhoduje, jaký má titul, přece jen trochu sázela na jistotu a dávala přednost těm s vysokoškolským vzděláním. Přece jen chce, aby se její děti měly dobře, a k tomu se jim určité predispozice inteligence a vzdělání budou hodit. 

 

Nezapomněla samozřejmě ale ani na sebe. Kromě jasného, že se jí partner musí líbit a něčím ji zaujmout, by byla ráda, kdyby měli nějaké podobné koníčky, nebo minimálně měli zájem se k tomu druhému v jeho koníčcích přidat. Alice milovala lyže, čtení a tanec, a nedokázala si představit žít s někým, kdo považuje čtení za nudu, v životě by s ní nešel na ples, a nesnášel by zimu.

Po pár, možná víc než pár, setkáních, Alice zjistila, že si asi nastavila nesplnitelné požadavky. Nebo alespoň nesplnitelné pro jednoho člověka. Kdyby si tak mohla třeba tři adepty spojit do jednoho ideálního partnera, nebyl by problém.

A tak Alice začala přemýšlet, kde by mohla polevit, od kterých požadavků by mohla upustit. Co je pro ni nejméně důležité. Jenže jde přece o jejího životního partnera, se kterým chce prožít svůj život, a vedle kterého chce zestárnout. A to přece není zrovna málo na to požadovat od toho druhého alespoň to, co ona sama nabízí.

A i kdyby opomenula její, možná přehnané, požadavky a představy o dokonalém partnerovi, jsou určité, které nikdy opomenout nechce a ani nemůže, to radši bude sama, než by takový příklad dávala svým dětem. Alice ve vztahu potřebuje vzájemný respekt, úctu, lásku, důvěru, jistotu a bezpečí. A pokud by jí tohle nedokázal nikdo poskytnout, nemůže bez toho zakládat rodinu. Nechce si vzít na svědomí, aby její děti nežily v harmonickém, respektujícím a bezpečném domově.

Nebo by se snad Alice měla vzdát všech svých požadavků a vizí o šťastném a spokojeném životě, a ztratit naději a víru, že je ještě možné někoho takového potkat?