První léto jako manželé

 

Mělo to být naše první léto jako manželé. Těšili jsme se na něj snad i víc než na svatbu, a taky jsme jeho plánování snad i víc času věnovali. Chtěli jsme si ho užít, jen sami dva. Tak nějak jsme počítali s tím, že by mohlo být i zároveň naše poslední jen ve dvou.

Chtěli jsme si proto splnit cestovatelské sny, které jsme měli společné, a které bychom asi museli na pár dalších let odložit. Oba máme rádi hory, a tak jsme si naplánovali túry po Rakousku i Slovinsku, kde jsme ještě ani jeden z nás nebyl.

Také jsme si naplánovali, že si půjčíme obytný vůz a projedeme Chorvatsko, Itálii a Francii. A abychom si i odpočinuli a užili si klidu a romantiky jen ve dvou, pronajali jsme si krásnou vilku v Řecku, kde jsme měli v plánu už jen odpočívat, válet se a užívat si jeden druhého.

Měli jsme to štěstí, že jsme si oba mohli dovolit vzít si volno na celé dva měsíce, tak jsme si je chtěli užít do posledního dne, a hlavně jen sami spolu. Tohle léto mělo být naše první jako manželé, ale zároveň snad i poslední jen ve dvou, a tak jsme si chtěli naplánovat pořádně dlouhou svatební cestu, kterou oslavíme své manželství a zároveň se i částečně rozloučíme s určitou nezávislostí a svobodou.

Než jsme ale měli na naši dvouměsíční cestu vyrazit, prosadili si tví kamarádi, že s nimi před tím musíš vyrazit na vaši tradiční každoroční pánskou jízdu. Prý by to bez tebe nebylo vůbec ono, a proto se i obětovali, a dokonce ji posunuli už na červen, jen abyste mohli vyrazit v kompletní sestavě. 

Mně to vůbec nevadilo, věděla jsem, že si spolu užijeme celé léto, a navíc jsem nikdy nechtěla být ta manželka, co by svému muži něco zakazovala. Chtěla jsem mít láskyplný vztah, ale s určitou svobodou na obou stranách. Sama vím, že by se mi nelíbilo, kdyby mi partner něco zakazoval, a že si druhého nejde k sobě připoutat nějakými zákazy.

Pár dní poté, co jste vyrazili na svou pánskou plavbu po moři, mi zazvonil telefon. Když jsem viděla tvé jméno, těšila jsem se, že zase uslyším tvůj hlas. Na druhé straně ses ale neozval ty, nýbrž tvůj kamarád. V prvním momentě jsem si myslela, že je to nějaký žertík, tak jsem se smála a ptala se, co tam zase vymýšlíte za blbosti.

Jenže na druhé straně mi smích nebyl opětován. Až po pár větách jsem si začala uvědomovat, co hlas říká. Mluvil o tobě, nějakém skákání do vody, vrtulníku a nemocnici. Dál už jsem nebyla schopná vnímat.

Vůbec si nepamatuju, co bylo dál. Ale nejspíš jsem byla schopná nějak kontaktovat svou sestru, která se spojila s tvým kamarádem, všechno zařídila, a letěla se mnou za tebou. Já si pamatuji až moment, kdy mě v nemocnici dovedli do pokoje, kde někdo ležel v posteli, ale přes samé hadičky a přístroje nebyl k poznání. Trvalo mi pár vteřin, než si můj mozek byl schopný spojit, že v té posteli bys měl ležet ty. 

 

Další dny mám celé v mlze. Až za několik dní jsem zvládla tak nějak vnímat, co se kolem mě děje, a co lidé říkají. Řešilo se, kdy a jestli se probereš. A pokud ano, jak na tom budeš. Jestli budeš vůbec vnímat, mluvit, natož chodit. Nikdo nedokázal přesně říct, co všechno úraz způsobil, a jak to bude až se probereš.

Stále tu bloumám chodbami, občas jdu ven a bloumám uličkami, ale nevnímám jejich krásu, ani ruch lidí kolem, užívajících si léto, které je v plném proudu. To naše léto. To léto, které mělo být jen naše. Ty dva měsíce, na které jsme se tolik těšili.

A teď? Pořád je to naše léto, protože jde o nás dva, ale hlavně o tebe, mnohem víc než kdy jindy. Ale místo, abychom si užívali sluníčka na lehátkách na pláži, sedím u tvé postele v nepřívětivé a chladné nemocnici. Místo, abychom řešili, jakou si dáme zmrzlinu a snili o tom, jaké asi bude naše další léto, snad už ve třech, jsem tohle léto sama, i když vedle tebe, a čekám, jestli vůbec nějaké další společné léto bude.

Mohla bych si vyčítat, že jsem tě na tu pánskou jízdu pustila, a uvnitř mě stejně ten červík viny hlodá, ale zároveň vím, že bych tím ničemu nezabránila. Ano, možná bys nejel teď, ale jindy. Možná bys na mě byl naštvaný. A možná, že by se ti to stalo i na té naší svatební cestě.

Jenže nejde přemýšlet nad tím, co by kdyby. I když mi takové myšlenky samy naskakují, snažím se jim co nejvíce bránit, protože by mě ničily ještě víc, než už teď zničená jsem. Nezbývá mi teď nic jiného než věřit a doufat, že se vůbec probereš. A až pak můžeme řešit co dál. Pokud budu moct zbytek svého života strávit po tvém boku, bude mi úplně jedno, jestli už každé další léto budeme trávit jen doma.