Velké sny malé holky






 
Odhrnula dlouhé, těžké závěsy, zabrala za kliku a otevřela balkonové dveře. Vstoupila na balkon, rozhlédla se kolem sebe a nemohla věřit vlastním očím. Její oči se zalily slzami. Byly to slzy štěstí.

Podařilo se jí to, konečně se dočkala a mohla si splnit svůj největší sen. Už od malička se toužila podívat k moři. Ráda by jednou u moře, alespoň na nějakou dobu, i žila. A jednou, kdo ví, snad si splní i to, že by si malý domeček u pláže mohla pořídit.

Zatím jí ale bohatě stačí „jen“ pobyt u moře. Pro jiného člověka by se to nezdálo asi až tolik něco extra, jenže Ester nikdy v životě u moře nebyla. Až dnes, ve svých 25 letech. Splnila si sen, a konečně si mohla dovolit letět k moři.

A protože si to chtěla na poprvé pořádně užít a všechno si vychutnat, pronajala si tenhle malý byteček s výhledem na moře na celý měsíc. Jak tam stála, rozhlížela se a sledovala moře, kterého nemohla dohlédnout konec, stále tomu nemohla uvěřit. Ona to vážně dokázala. Splnila si svůj sen. Úplně sama, bez cizí pomoci. Pokud si zvládla splnit tento sen, už jí nic nezabrání ve splnění i jejích dalších snů. Jen to bude chtít trochu času.


Ester totiž ve svém životě neměla nic zadarmo. Už jako malého miminka se ji rodiče vzdali a ona vyrůstala v dětském domově. I přesto, nebo snad právě proto, že se s ní život nemazlil už od malička, chtěla Ester všem, a hlavně sama sobě, dokázat, že to všechno zvládne sama. Nikdo ji nechce? Nevadí. Ona taky nikoho nepotřebuje. Všechno, co v životě chce, dokáže sama, a taky si pak sama bude vychutnávat vítězství.

Časem, a se stoupajícím věkem, Ester zjistila, že to není až tak snadné, a že tvrdohlavě nemusí za každou cenu odmítat veškerou pomoc, když jí někdo sám od sebe a rád pomoc chce. I tak ji ale život naučil, že se vždy musí spoléhat jen sama na sebe. A že co si sama nevybojuje, to mít nebude.

Ester si nikdy na svůj životní úděl nestěžovala. Brala svůj život takový, jaký je. A když viděla, jak její spolužáci mají vše od rodičů zadarmo a nemusí se vůbec snažit, brzy pochopila, že je na tom vlastně líp než oni. Život s ostatními dětmi v dětském domově ji na život připravil mnohem líp než její kamarády, kteří byli zvyklí, že doma dostanou vše, na co si vzpomenou.

Už jako malá holka, si Ester ráda četla životopisy slavných žen. Nikdo její zálibě nerozuměl, ostatní děti se jí za to smály, ale ona si z toho nic nedělala, a půjčovala si další a další životopisy. V hloubi duše totiž Ester věřila, že jednou by takovou knihu mohl někdo napsat o ní. Možná dost velký sen pro jednu malou holku z děcáku, ale co je na tom špatného, umět snít? 


 
Ester nikdy neměla problémy s učením, a tak po střední škole dál pokračovala na vysokou. Jen škola jí ale už nestačila a vymýšlela, jak už by mohla začít pracovat na svých snech. Sebrala veškerou svou odvahu a zkusila rozposlat pár svých povídek do různých redakcí novin a časopisů.

A světe div se, hned několik se jí ozvalo zpátky, že se jim její styl psaní líbí, a jestli by pro ně nechtěla psát pravidelně. Ester byla štěstím bez sebe. Měla pocit, že se zase o malý krůček posunula k těm slavným, krásným, úspěšným ženám, o kterých si tak ráda četla a inspirovala se.

To byl pro Ester slibný začátek její kariéry. Hlavně si díky této práci a pár dalším brigádám byla schopná našetřit na celý měsíc u moře. A co na tom bylo nejlepší, že si tím splnila i svůj další sen. Psát články v pěkném bytě u moře, jako to viděla už v tolika filmech.

A co na tom, že je to jen na měsíc. Zatím. Ester nikdy neusínala na vavřínech, ráda se chopila každé příležitosti, a těšila se, jaké další možnosti jí život do cesty přinese. A jednou, kdo ví, třeba bude slavná spisovatelka, která bude psát knížky ve svém domě u moře. Proč by ne? Proč by to zrovna Ester nemohla dokázat?

Komentáře