Dospěla jsem...

 

I když jsem se tohoto okamžiku bála, všechno jednou končí, a tak musel přijít i konec mých prázdnin. Jenže u mě nešlo o dva měsíce, já si svoje poslední prázdniny protáhla na dvanáct měsíců.

Před rokem jsem tu seděla na úplně stejném místě a honilo se mi hlavou, jestli jsem se ve svém rozhodnutí neunáhlila, měla jsem strach, co tu budu těch šest měsíců dělat, a jak to tu sama zvládnu. A teď tu sedím znovu, ne po šesti, ale po dvanácti měsících, protože jsem si svůj pobyt tady o půl roku ještě prodloužila, a mám opět strach.

Tentokrát je to strach z návratu do reality. Ne, že bych tady celý rok měla jen prázdniny, pracovala jsem, ale byla jsem ve své vysněné Francii, a zkrátka mi to tu jako bych byla na prázdninách, přišlo. A upřímně, ta atmosféra tady, mořský vzduch, a kouzelné okolí, to prostě muselo vzbuzovat prázdninovou atmosféru v každém, možná kromě místních.

Bála jsem se, jaké to bude až se vrátím domů. I když se mi moc nechtělo, alespoň, než si najdu práci, budu muset bydlet u rodičů. Předtím jsem u nich normálně žila a nikdy mi to nevadilo. Ale teď? Nevím, jak bych to popsala. Za ten rok tady jsem se dost osamostatnila, dospěla, naučila jsem se dělat si věci po svém. A tak mám strach vrátit se zase do těch zajetých kolejí doma. Bojím se, že bych tak přišla o tu svobodu a sebejistotu, kterou jsem si tu postupně vybudovala. 

Protože doma se budu muset buď přizpůsobit, nebo se budeme věčně o něčem dohadovat. Samozřejmě, že o úplných blbostech, jako jak skladovat zeleninu, jak mít srovnané věci v lednici, co a kdy jíst, kam kdy jít a kdy se vrátit. Drobnosti, které by se zdálo, že nejsou až tak důležité, ale pro mě ano. Mám ráda svůj řád a systém a chtěla bych si věci dělat po svém, bez zbytečného vysvětlování, proč a jak.

Jednou se o tom moc ráda budu dohadovat se svým budoucím přítelem, se kterým budeme hledat kompromisy, aby se nám oběma žilo, co nejlépe, ale to je něco jiného, tím budeme budovat svůj život, svou budoucnost. Kdežto doma je už všechno zajeté, a měnit se jen tak nebude, a je to tak v pořádku, je to mámina domácnost, s jejím systémem, ať už mně se líbí nebo ne. Ale já cítím, že už se nechci přizpůsobovat a poslouchat, že už jsem dospěla, a chci si dělat věci sama podle sebe.

Proto se bojím návratu. Na jednu stranu se moc těším, že už budu žít konečně ten „opravdový“ život, na druhou stranu se obávám máminy reakce, a také toho, abych to sama ustála a nenechala se zviklat a přemluvit, protože to máma umí moc dobře, všechno zpochybnit a vsadit vám otázky a pochybnosti do hlavy. 

I když se už strašně těším domů, zároveň se mi to tu vůbec nechce opouštět. To tady jsem našla své dospělé já, samu sebe, ať to zní, jak chce pateticky. Tady jsem si srovnala všechny myšlenky a vím, jak chci, aby můj život pokračoval.

Mým hlavním úkolem je si najít práci, od toho se bude odvíjet vše další. Pak přijde na řadu stěhování, a postupně si urovnám svůj režim. Těším se na to, až si budu sama vařit, až si zavedu svůj domácí systém, kdy a co budu uklízet. Já vím, jsou to blbosti, a možná mě to přestane brzy bavit, ale teď se na to prostě těším. 

 

Mezitím si chci taky pravidelně vyhrazovat čas na své koníčky, a nové bych ještě chtěla přidat. Chtěla bych zkusit to, o čem jsem dosud jen přemýšlela a nikdy neměla dost odvahy to sama vyzkoušet. Mám v plánu se přihlásit na hodiny hry na piano, na nějaké lekce tance, a také bych celkově chtěla do svého režimu zařadit víc sportu a pohybu.

A pak? Pak, až se to vše postupně, přirozeně ustálí, a já si budu moct říct, že jsem to dokázala, že teď opravdu žiju život, jaký jsem chtěla, bude ta nejvhodnější doba na to, pustit do svého života někoho dalšího a začít budovat náš společný život ve dvou.