Proč tak málo děláme věci, které nám dělají radost?

 

Proč se bojíme dělat věci, které nám dělají radost? Nebo, bojíme asi není to správné slovo, možná by víc sedělo, že jsme líní. Ale proč to tak je?

Je pochopitelné, že se nikdo nepohrne do věcí, kterých se bojí, z kterých je nervózní, nebo z nich cítí určitou nejistotu. Do takových věcí se musíme přemlouvat, nutit, nebo nás dokonce musí popostrčit někdo jiný. Asi málokdo půjde svému strachu naproti, a ještě s úsměvem.

Ale proč to děláme i u věcí, z kterých pak ve výsledku máme radost? Je za tím jen lenost, nebo je v tom něco víc? Nemůže to být tím, že máme dojem, že si tu radost z toho nezasloužíme? Nebo, nemáme strach, že když jsme z toho měli radost posledně, co když teď už to tak nebude? Co když teď už ta radost nepřijde a my budeme zklamaní?

Je pro nás snazší o něčem snít a představovat si, jakou radost bychom z toho měli než to skutečně udělat, a pak zažít případné zklamání, že radost nepřišla? Je to důvod, proč to nechceme riskovat?

 

Ale když to riskneme a uděláme to, co můžeme ztratit? Maximálně radost nepřijde a my budeme hledat něco nového, co nám radost způsobí. To není zrovna velké riziko. Spíš naopak, díky tomu můžeme přijít na nové věci a činnosti, které nám dělají radost.

Vždyť si vzpomeňme na ten pocit, který jsme posledně měli, když se nám sama od sebe ústa zkroutila do úsměvu, když jsme cítili ten teplý, spokojený vnitřní klid.

Možná už jsme i zapomněli, co nám dělá skutečnou radost, ale pak jdeme třeba jen tak na procházku, sami se procházíme našimi oblíbenými místy. A najednou se zastavíme, užíváme si výhledu, a sami sebe se ptáme: Proč to nedělám častěji? Proč jsem to tak dlouho nedělala? Proč vždy tak rychle zapomenu, jak krásně mi u toho je? Vždyť je to tak super, tak dobře se při tom cítím, to určitě musím dělat častěji. 

 

Ale pak se vrátíme do svého každodenního koloběhu, a na ten příjemný pocit tak nějak zapomeneme. Možná někde hluboko v hlavě máme vzpomínku: Jo, to, jak jsem si posledně vyšla na tu procházku, to bylo prima, to bych si měla zopakovat. Ale pak máme další a další povinnosti, a na svou radost nějak zapomeneme a vypustíme tu myšlenku z hlavy.

Ale proč tohle děláme? Proč si neuděláme čas na to, co nám dělá radost? Proč si ze své radosti neuděláme svou prioritu? Vždyť, když budeme dělat věci, které nám dělají radost, budeme spokojenější, klidnější, vyrovnanější, budeme se cítit lépe, a nakonec nám i mnohem snadněji půjdou věci, které nám rozhodně radost nedělají, ale dělat je stejně musíme. A budeme se i líp vyrovnávat s problémy a nepříjemné věci nás tolik nerozhodí, protože víme, že naše radost a naše spokojenost závisí jen a jen na nás.

To my jsme ti, co rozhodují, jak často si uděláme radost. Do velké míry můžeme ovlivnit to, jak se budeme cítit, a jaký vliv na nás budou mít věci z vnějšku. Tak proč se podle toho pořád nechováme? Proč pro nás pořád není naše vlastní spokojenost a radost na prvním místě? Protože až, když my sami se budeme cítit dobře a spokojení, můžeme teprve předávat svou radost i ostatním.

Zkuste se zamyslet, co vám naposledy udělalo radost? Kdy to bylo? A není to už moc dlouhá doba? Není na čase si to zopakovat? A je úplně jedno o co jde, na velikosti v tomto případě vůbec nezáleží, spíš naopak. Může to být procházka po oblíbených místech, čtení knížky, pozorování západu slunce, dobrá káva, domácí jídlo, čas na svůj koníček, na milované aktivity, zkrátka cokoli, u čeho se budete cítit sami sebou a spokojení.