Naše láska k chataření

Říká se, že Česko je národ chatařů a chalupářů. Platí to ještě dnes? A jezdí na chaty jen lidé z měst a bytů, nebo i ti, kteří žijí v domě se zahradou?

Chataření má u nás dávnou historii, již přes sto let. I když se ohlédneme jen do svých rodin, pravděpodobně většina z nás bude nějakou rodinnou chatu mít, nebo mívala. Ať už chatu či chalupu vlastníme sami, naši rodiče, prarodiče, nebo jsme na ni jako děti jezdili s rodiči či prarodiči.

K pořízení chaty vedly naše předky různé okolnosti. Ať už to byl život ve městě, v bytě, nemožnost vydat se na zahraniční dovolenou, nebo si postavit svůj vlastní dům. Všichni ale měli něco společného, něco, co je spojovalo, a to byla touha po přírodě. 

 

Chtěli si užívat lesa, houbaření, ticha a klidu chatařských osad. Na chatě se mohli realizovat a zužitkovat své kutilské i zahradnické dovednosti. Mohli opravovat, přistavovat, sázet a sklízet, všechno to, co ve městě nešlo. Samozřejmě sem kromě práce a aktivního odpočinku, jezdili i z důvodu pasivního odpočinku, rekreace, a také za známými a kamarády, které si v chatových osadách přirozeně a snadněji vytvářeli než na sídlištích.

Chaty byly takové rodinné poklady, které navštěvovalo klidně i několik generací najednou, či střídavě. A tak se taky přirozeně dědily z generaci na generaci. Pak už záleželo na další generaci, zda má k chatě vztah, trávila tam své dětství, a chce si chatu ponechat a pokračovat v rodinné tradici, či k chataření nemá až takový vztah, a chatu prodá. 

 

I když už v dnešní době nejsme ničím omezeni, můžeme cestovat kam chceme, stavět si domy, jaké chceme, láska k chataření v nás i tak přes generace vydržela. I v dnešní době je stále chataření a chalupaření v módě, i když třeba v jiné podobě než dříve. Dnes už nemusí mít každý vlastní chatu, snadno si může nějakou pronajmout.

Ať už se svět mění a vyvíjí, jak chce, touha utéct do klidu a přírody v nás zůstala. A možná je vzhledem k dnešnímu světu a způsobu života ještě větší než kdy dřív. Lidé opět touží po tichu, blízkosti přírody a po vesnickém způsobu života. A pokud nemají možnost žít tak trvale, utíkají z města za přírodou alespoň o volnu a víkendech.

Však uznejte sami, kdo z vás by hned vyměnil týden u moře za týden strávený v nějaké pěkné chatě poblíž lesa a potoka, kde by od rána do večera mohl chodit po lese, nebo jen tak odpočívat ve stínu stromů, sbírat lesní plody a houby, k svačině si dát bublaninu s kakaem, večer opékat buřty a dlouho do noci pozorovat hvězdy. Mně to teda pořád zní jako dokonalé české léto.