Jak jsme vyrazily na houby

 

Léto se pomalu přehouplo do podzimu, dříve se stmívalo, ochlazovalo se, a s tím začala, v Česku velmi oblíbená, houbařská sezona. Najednou už se všude neprobíralo, kde jste byli nebo kam se chystáte na dovolenou. Oblíbené letní téma nahradily otázky: Už jste byly na houbách? A kde? A rostou?

Já už si ani nevzpomínám, kdy jsem na houbách byla naposledy, ale každé září si říkám, že taky musím vyrazit. Co si ale pamatuji ze svého dětství, většinou jsme se vrátili s prázdnými košíky než, že bychom opravdu houby přinesli.

Na houby ale chtěla vyrazit i ségra, přesto, že houby nejí. A tu o rybářích znáte? Snad se na ty houby taky nebude chtít jen podívat a nechat je v lese. Tak jsme se dohodly, že teda konečně taky vyrazíme. Naše plánování zaslechla naše teta, vášnivá houbařka, a navrhla nám, že nás vezme na její prověřené místo.

Takovou nabídku jsme nemohly odmítnout. Už jsem si představovala, jak o houby budeme přímo zakopávat, samy nám budou skákat do košíku, aniž bychom se musely prodírat nějakým houštím.

Ve sklepě jsme se ségrou vyhrabaly košíky, našly naše zašantročené nožíky „rybičky“ z dětství a vyrazily vstříc osudu. Teda houbám. 

 

Na místo jsme dorazily bez problému, však tam teta jezdí dost často. To nás taky uklidnilo při myšlence, abychom se v lese, ve kterém jsme ještě nebyly, neztratily. Ale teta se strejdou sem jezdí docela pravidelně, tak to tu má teta prochozené a sama nás ujišťovala, že to tam dobře zná.

Nejdřív jsme šly po cestičce, až jsme se dostávaly hlouběji a hlouběji do lesa. Každým krokem nás teta lákala, že už tam budeme, že se blížíme k tomu nejlepšímu místu, kde toho roste, že nebudeme stačit sbírat.

Nechtěly jsme ji nijak zpochybňovat, a tak jsme se ségrou mlčely, i když už jsme šly přes půl hodiny a v košíku se nám stále houpaly jen naše nožíky a láhve s pitím.

Po hodině lesní procházky už se zdálo, že ani teta už si tak úplně není jistá, že si je jistá, kam nás to vede. „Na mě káplo,“ pronesla ségra s hlavou zakloněnou k nebi. „Nesmysl, dnes vůbec pršet nemá,“ odpověděla jsem jí na to já. „Jasně, ta tvoje aplikace se stoprocentní předpovědí. Chceš připomenout, kolikrát jsme už zmokli, když podle ní bylo na opalování?“ Na to už jsem neměla úplně co říct, protože to tak trochu byla pravda.

Hlavně už ani nebylo podstatné se dohadovat, kdo má a nemá pravdu, protože se spustil pěkný slejvák. A to byste si řekli, že v lese musíte být trochu krytí. No, tak ne. Netrvalo to moc dlouho a byly jsme všechny durch. Nechaly jsme houby, houbami, a snažily se rychle vrátit k autu. Když pomineme fakt, že jsme byly od auta vzdálené minimálně tu hodinu chůze, a navíc jsme si úplně tak nebyly jisté, který ten směr je ten správný, o moc rychlém přesunu nemohla být řeč. 

 

Naštěstí to byla sice dost výživná, ale krátká přeháňka, takže nám už cestu aspoň nekomplikoval déšť, i když my jsme byly mokré už dost a začala nám být zima. Kdyby někdo chtěl namítnout, že v dnešní moderní době se přece nejde ztratit, tak i přes reklamní tvrzení mobilních operátorů o stoprocentním pokrytí signálem, se i v dnešní době najdou místa, která se signálu dost obstojně ubránila. Bohužel pro nás jsme zrovna v jednom takovém „no signal“ lese byly my.

Když už jsme ani nedoufaly, že se z toho lesa někdy vymotáme, nezahlédly jsme sice v dálce světýlko, jako Jeníček s Mařenkou, ale pro nás to mělo stejnou váhu. Mezi stromy začaly prosvítat střechy domů. A kde jsou střechy, tam jsou domy, a kde jsou domy, tam je civilizace, a kde je civilizace, tam přece máme zaparkované auto. Hurá, jsme zachráněny.

Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Domy to opravdu byly, vesnice to taky byla, ale to naše auto nějak nikde nebylo. Když jsme trochu zapátraly v paměti, musely jsme si přiznat, že ty domy, u kterých bylo zaparkované naše auto, byly přece jen trochu novější a modernější.

Kde teda jsme? Naštěstí pro nás, tady už signál fungoval a my tak mohly využít moderní technologie moderní doby zase v plné síle. Možná, že i kdyby tady nebyl signál, tak ta nejistota než to vědomí, kde jsme, by pro nás byla lepší. Zjistily jsme, že sice v nějaké vesnici jsme, ale vůbec to není ta, z které jsme vycházely. Ta „naše“ se totiž nacházela asi tak sedm kilometrů daleko.

Jestli je sedm kilometrů hodně nebo málo je na jinou diskuzi, my ale věděly, že takhle zmáchané a zmrzlé už neujdeme ani kilometr. Tak co teď? Samozřejmě nás napadlo zkusit najít nějaké spoje mezi těmi dvěma vesnicemi, ale vlak tady neměli a autobus jezdil párkrát za den, a protože byl víkend a pozdě odpoledne, měly jsme samozřejmě smůlu. 

 

Uvažovaly jsme nad tím, jestli zavolat strejdovi, aby pro nás dojel. Jenže, než by sem dojel, tak bychom tu asi umrzly, a navíc by se nám taky asi trochu vysmál, což bylo v našem stavu momentálně to poslední, co jsme potřebovaly.

A tak jsme se rozhodly pro možnost, kterou bychom za normálních okolností hned zavrhly. Ale protože jsme byly tři, a co by nám tak tady mezi vesnicemi mohlo hrozit, dohodly jsme se, že zkusíme stopovat. Vylezly jsme na hlavní silnici a stouply si směrem, kde by měla být ta „naše“ vesnice.

Počítaly jsme s tím, že tu asi nebude moc velký provoz, ale že za půl hodiny projedou jen tři auta, nás dost zaskočilo. Naštěstí se na nás konečně usmálo štěstí a čtvrté auto nám zastavilo. Řídila ho postarší paní a vedle ní seděl pravděpodobně její manžel. Asi jsme měly štěstí, že se nás jí zželelo, on by nám možná nezastavil.

Po cestě jsme jim vyprávěly, co se nám stalo, muž celou cestu mlčel, paní se smála. Prý kdybychom věděly, kolikrát ona se už takhle někde ztratila, a tak měla pochopení. Dokonce odmítla naši žádost, aby nám zastavila hned na začátku vesnice, a dovezla nás až k našemu autu, které skutečně stálo tam, kde jsme ho nechaly. Při loučení nám paní ještě popřála, ať hlavně ten náš výlet neodneseme nějakým nachlazením, a byla pryč.

Myslím, že zase hodně dlouho na houby nevyrazíme.