Jak se z radostných vzpomínek staly bolestivé

 

Když máte svůj svatební den, je to ten nejláskyplnější a nejradostnější den ve vašem životě. Nebo by měl být. Všichni jsou šťastní a veselí a oslavují spolu s vámi vaši lásku, nebo to alespoň hodně dobře předstírají.

Abyste měli na svůj den památku nejen v podobě fotek a videí, vymýšlí svatebčané různé způsoby a kreativní nápady, jak vám tento den připomenout i za pár dní, měsíců, let. A tak společně malují obraz novomanželů, který by si nad postel pověsil jen blázen se zálibou v nočních můrách. Vytváří strom svatebních hostů za pomocí svých otisků prstů a podpisů. Fotí se a fotky vlepují do fotoalba s vtipnými vzkazy a chytrými radami, jak manželství zvládnout a přežít ve zdraví. Nebo píší vzkazy do budoucnosti a vkládají je do láhví označených číslem při kolikaletém výročí si ji máte otevřít a vzkazy si přečíst.

A všechny tyhle varianty vzpomínek na náš svatební den my od našich hostů dostali. Všechny, do jednoho. Protože jsme měli nápadité a kreativní kamarády. Náš svatební den byl přesně podle našich představ, a dokonce bych řekla, že je mnohokrát předčil, a to právě díky všem zábavným nápadům našich přátel a rodin. Ten den byl plný smíchu, zábavy, radosti, štěstí a pohody. Přesně takový, jaký jsme náš den chtěli mít. 

 

Byli jsme nad míru spokojení, a zdálo se, že i naši hosté jsou. Také nám to potvrzovali ještě několik let po svatbě, kdy jsme na ten den při různých příležitostech vzpomínali. Byli jsme hrdí. Nejen sami na sebe, ale i na naše přátele a rodiny. S upřímností jsme si mohli přiznat, že to my dva jsme hlavními články, kteří tuhle zdánlivě nesourodou skupinu lidí spojily dohromady. Během následujících let jsme dokonce byli na nejedné svatbě našich kamarádů, kteří se seznámili a dali dohromady právě na té naší svatbě.

A ono to není ani až tak nelogické. Když jsme se dali dohromady my dva a sedli jsme si naprosto dokonale. A když vezmeme v potaz, že se oba obklopujeme podobnými lidmi, jako jsme my sami, proč by si spolu neměli sednout i naši kamarádi. A někteří si sedli trochu víc a dotáhli to až k těm zmíněným svatbám. A my nemohli být šťastnější a pyšnější, když jsme jim to mohli oplatit a oslavovat zase tu jejich lásku, na které jsme měli náš malý podíl.

V ten den, kdy se oslavuje láska a vymýšlí všechny tyhle nápady, jak si uchovat i hmotné vzpomínky na tento den, nikoho ale nenapadne, že místo radosti a šťastných vzpomínek, můžou všechny tyhle připomínky vašeho svatebního dne a vaší lásky jednou způsobit takovou bolest a tolik slz, že to ani nejde snést.

Žijeme v reálném světě, ne v pohádce, takže se určitě na svatbě najde někdo, kdo si v duchu povzdechne: Jen, aby jim to vydrželo, aby nedopadli jako já, přála bych jim, aby tu láhev se vzkazy k desátému výročí ještě otvírali spolu. To je asi v pořádku, na tom nic špatného není, přece jen má každý už své nějaké zkušenosti, a nejen ty dobré. A, bohužel, rozvody v našem okolí nejsou ojedinělou záležitostí. Ale napadne při psaní vzkazů snad někoho, že bychom si je nemuseli přečíst společně, ne kvůli rozvodu, ale z jiného důvodu? To těžko.

A přesto se to stalo. 

 

Láhev s jedničkou, při našem prvním výročí od svatby, jsme otevírali ještě v takové euforii a zamilovanosti, jako kdybychom měli svatbu teprve včera. Láhev, která byla označená pětkou, jsme otevírali až pár dní po výročí, když jsme si uvědomili, že jsme asi naše výročí oba propásli. To víte, dvě malé děti dají záhul, a v tu dobu jsme byli rádi, když jsme si na sebe vyšetřili alespoň pár chvilek o samotě.

Na láhev s desítkou se dívám dnes. Nebo alespoň přes oči plné slz tuším, že tam ta desítka je. Tuhle láhev si ale dnes můžu otevřít jen já sama. Kdyby se vyplnily obavy těch, kteří měli pochybnosti, jestli náš vztah tak dlouho vydrží, možná bych láhev vzteky rozbila, že jsme to nedokázali. Ale teď? Teď tu láhev nedokážu ani otevřít, ale ani rozbít. Jak ji mám otevřít bez tebe? K čemu by to bylo? Nechci si číst vzkazy pro nás dva sama. Nic z toho, co teď musím, jsem nikdy nechtěla dělat sama. Těšila jsem se na to proto, že to budeme zažívat společně. Že se budeme vzájemně držet, podporovat, radovat i brečet.

Jenže tu jsem sama. Na tuhle pitomou láhev, na vzkazy v ní, které už jsou k ničemu. Na naše děti. Na život. Na radost, i na slzy. Na ty nejvíc. Nemá mě kdo obejmout a utěšit. Protože ten jediný, který by to dokázal, který by dokázal zastavit potoky mých slz tu není. A už nikdy nebude. Ty.