Psaní pomáhá... nebo ne?

 

Píšu a píšu. Tolik písmen a slov, co jsem už napsala, tolik stránek, co jsem už popsala. Tolik propisek už vypsala. Žádná klávesnice, hezky papír a tužka. A bolavá ruka. To k tomu taky patří, uvědomit si, že každé slovo má svou váhu. Já to neberu až tolik na zřetel, prostě píšu a píšu, cokoliv, co mě zrovna napadne. Často nechávám své myšlenky a ruku, aby se dorozumívaly mezi sebou bez mého zásahu. Dovolím jim, ať píší, co chtějí. A tak se stává, že napíší i to, co je v mé hlavě hluboko schované, co bych já nikdy nepustila ven, ale jim to dovolím. Prý to pomáhá. Psaní pomáhá. Uvolnění a vypsání všech myšlenek pomáhá. Vysypat si svou hlavu na papír pomáhá. Papír snese všechno.

A vážně to teda pomáhá? Pomáhá mi to? Já vlastně nevím. Asi ano, ale taky možná asi ne. Já totiž nevím, jak přesně by mi to mělo pomáhat. Od čeho by mi to mělo pomoct. Je pravda, že hlava je potom lehčí, ale pokud bych ji chtěla mít prázdnou pořád, musela by mi tužka přirůst k ruce a papír mít už navěky před sebou. Je to jako, když v pokoji utřete prach, zdá se vám, že jste se zbavili i toho posledního smítka, ale stačí se otočit, vyklepat peřinu, projít okolo, a prach si už opět sedá všude kolem. Stejně je to s myšlenkami. Není možné se jich zbavit nadobro, vymést je z hlavy a myslet si, že už se tam nikdy nevrátí. Ne, tak to nefunguje. Můžete je sice vysypat na papír, mít dojem, že máte uklizeno. Ale stačí odložit tužku, vzpomenout si na něco, a myšlenky jsou zase zpět a možná jich je ještě mnohem víc než původně. 

 

Takže asi ano, nějak, svým způsobem to pomáhá, ale od myšlenek a zmatku v hlavě mi to nepomůže. Mám dojem, jako bych ve svém životě byla zrovna ve fázi, kdy korzuji po náměstí, pořád dokola, a nemůžu si vybrat cestu, kterou náměstí opustit. Prostě stojíte na náměstí, a můžete se pohybovat jen po něm, jen kolem dokola a všechny výchozí ulice jsou uzavřené. Oni by vám je i otevřeli, pustili by vás do jedné z nich, ale musíte si vybrat. A dokonce jich můžete vyzkoušet i víc, a pak se zase vrátit na náměstí, ale ne víc než jednu najednou.

A co když se vydáte touhle vpravo a tím přijdete o to, co vás čeká v té nalevo? A co když je jich tolik, že se prostě nedokážete sami rozhodnout? A co když vás zrovna ani jedna neláká? Co když vám korzování v kruhu po náměstí vyhovuje? Nebo, co když čekáte na někoho, s kým byste teprve dostali chuť ty neobjevené cesty prozkoumat? 

 

Možná by se to dalo nazvat až jako patová situace. Jste v životě v okamžiku, kdy nevíte kudy a kam dál. Možná máte i nějaké plány a víte, co byste chtěli, ale v tuhle chvíli vám chybí určitý impuls se do něčeho z toho pustit. Stojíte na místě, víte, že na tomhle místě nejste spokojení, ale ani přesto se nedokážete z toho místa pohnout. Snad čekáte na něco nebo někoho, kdo do vás aspoň trochu strčí, popostrčí vás, nebo vás odstrčí. Cokoliv, jakýkoliv sebemenší pohyb, náznak, aby vás to probralo a dalo impuls a sílu k tomu prvnímu kroku.

A pak přemýšlíte, jestli se v takovém životním bodě nacházíte jen vy sami, nebo to zná i někdo jiný? Nebo se dokonce všichni alespoň jednou za život ocitnou ve stejné životní fázi, že nevědí kudy kam? Protože to by vám pravděpodobně dost pomohlo. Pobavit se o tom s někým, kdo si už stejnou fází prošel a dostal se z ní. Co nebo kdo mu pomohl? Jak to dokázal? Jaký byl ten impuls udělat první krok a posunout se? A hlavně, jak dlouho to období trvalo? I když už teď je jasné, že na tyto otázky nebudou existovat žádné jasné a konkrétní odpovědi, které by platily plošně pro všechny a pro všechno.