Nikdy nevíme, jak dlouho naše štěstí potrvá

 

Když jsem jako dítě skončil v dětském domově, nic už jsem od života nečekal. Byl jsem smířený s tím, že všichni lidé jsou stejní, a že mě od nich nečeká nic jiného než zklamání. Zapřísáhl jsem sám sebe, že už nikdy nebudu nikomu věřit. Že budu spoléhat jen sám na sebe. Že jedině tak budu dostatečně obrněný, a nikdo mi nebude moct ublížit.

Jenže se stal zázrak, a mě si vybrala k adopci jedna rodina. Nejdřív jsem jakýkoli styk a sblížení s nimi odmítal. Věděl jsem od ostatních dětí, jak to chodí. Nejdřív si tě vyberou, ale po čase si to rozmyslí, nehodíš se jim, a zase tě vrátí zpět do děcáku. A to já rozhodně nemám zapotřebí. Když už tu jednou jsem, tak tu zůstanu, dokud budu moct.

Ale oni byli tak neodbytní, nechtěli žádné jiné dítě než mě. Vychovatelky a ostatní děti do mě pořád hučeli, ať to zkusím, a co oni by za takovou šanci dali, až jsem se nechal ukecat, a šel do toho. A dodnes jsem všem, kteří mě přemlouvali, neskonale vděčný. To i díky nim jsem získal rodinu, o které jsem si netroufal ani snít. Jenže to nemělo trvat navždy.

Život ve spokojené, šťastné a respektující rodině jsem si užil jen pár let. Pak měli rodiče vážnou dopravní nehodu, při které oba zemřeli. Zůstali jsme se sestrou, která byla o trochu starší než já, a byla rodičů vlastní, sami. I když jsme se měli rádi a vycházeli spolu pěkně i před tou nehodou, jestli na té strašné situaci hledat něco pozitivního, s mou sestrou, kterou jsem už dávno bral jako vlastní, jsme se semkli ještě víc. Věděli jsme, že teď už máme jen jeden druhého, a můžeme se spoléhat jen sami na sebe. V tu dobu jsme už oba byli plnoletí, takže aspoň v tom nebyl žádný problém. 

 

Protloukali jsme se životem, občas jsme si pěkně namleli nos, ale vždycky jsme věděli, že tu máme někoho, na koho se můžeme se vším obrátit a stoprocentně se spolehnout. A jsem si jistý, že v některých chvílích nás právě tohle vědomí oba drželo naživu.

Po několikaletém chození jsme si s přítelkyní řekli, že už bychom si oba přáli založit vlastní rodinu, že už se na to cítíme, a nic nám nebrání. Po prvním potratu ale přišel následně druhý, a po všemožných vyšetřeních přišel verdikt. Přítelkyně nikdy děti mít nebude, je vážně nemocná, a nemá dobré vyhlídky na život.

I když jsem sám byl úplně v háji, a nedokázal jsem si představit, že bych snad ještě dokázal unést další životní ztrátu, byl jsem tu pro ni, snažil jsem se být pro ni tou největší oporou. Netrvalo to ale dlouho, a odešel mi třetí blízký člověk.

Tím se ve mně něco zlomilo, a já začal dělat neskutečné kraviny. Vyústilo to až v bouračku, kdy jsem řídil opilý, a měl jsem namále. Z té doby si moc nepamatuji, jen takové útržky, jako kdybych si mohl vybrat, jestli tu chci ještě zůstat, nebo nadobro odejít. Kdyby bylo jen na mně, moje volba by byla jasná. Ale kromě těchto útržků jsem vnímal i to, že téměř nonstop sedí vedle mé postele moje sestra. Věděl jsem, že i kdybych sám měl trpět sebevíc, jí to udělat nemůžu. 

 

Když jsem se pak postupně dával zpět dohromady, nejednou jsem od ní slyšel výčitku, o co mi jako šlo. Že chápe moji situaci, moji bolest, všechno, ale jak jsem si jako představoval, že bych ji tu nechal na to všechno samotnou.

I když všechny ty ztráty bolely neskutečně, a netušil jsem, co mě teď dokáže udržet při životě a vlévat mi sílu do žil, věděl jsem, že jí to dlužím, pro ni to musím udělat. Že už tu nikdy nebudu jen sám za sebe, že my dva jsme rodina. A právě ona byla jedním z těch, kteří mi ukázali, jak má správná rodina fungovat. A za to jim budu vždycky vděčný. Dali mi toho mnohem víc, než by si sami dokázali představit.

Teď už máme oba své rodiny. Dokázali jsme to, společně. Zvládli jsme, i přesto všechno, udržet v sobě ty správné hodnoty a základy, které do nás rodiče vštěpovali, a přinést a rozvíjet je v našich rodinách, a pokračovat tak ve správných rodinných zásadách.

Jsem šťastný a vděčný za to, co mám, ale i tak se neubráním neskutečnému strachu, který o svou rodinu mám. Bojím se, abych to já nebyl nositel smůly a smutku, a neohrožoval tak to nejcennější, co v životě mám. Ale snažím se s tím bojovat, nechci se nechat pohltit strachem a přijít tak o všechny ty krásné okamžiky. Protože, jestli mě měly všechny ty těžké životní zkoušky něco naučit, tak to, že nikdy nevíme, jak dlouho naše štěstí potrvá. Proto je důležité, užívat si každý okamžik.