Je něco důležitějšího než tyto chvíle?

 

Pořádně si očistíme boty o rohožku, abychom babičce nenašlapali v chodbě. Zatím je venku jen lehký sněhový poprašek, teplota se drží kolem nuly, tak si pořád ještě svou vládu drží bláto a mokro spíš než čistý sníh a mráz.

Jen, co otevřeme dveře, dýchne na nás příjemné teplo. Takové to teplo, které je nejpříjemnější částí zimních procházek. Když si zujeme boty, sundáme bundy, a všechny šály a čepice odložíme na lavici, vklouzneme do teplých pantoflů, které má babička pro návštěvy vždy připravené, a otevřeme dveře, které vedou rovnou do kuchyně.

Tady je ještě větší teplo než v chodbě. Babička se nás hned ptá, co si dáme na zahřátí, a už staví vodu na čaj. Dětem ohřívá mléko na čokoládu. Na stole je už připravené pohoštění, abychom se po procházce mohli hned posilnit. 

 

Babička si dala záležet, jako vždy. Do Vánoc ještě nějaký čas zbývá, tak na cukroví je ještě čas. I tak pro nás babička připravila sladké jednohubky z mých oblíbených řezů, a na talířkách už nám rozdává nakrájený dort. Babička ráda experimentuje, takže u ní ochutnáme téměř pokaždé něco jiného. Její dnešní výtvor vypadá opravdu lákavě. Těsto je tmavé a hutné, vypadá jako brownies, další vrstvu tvoří světlý krém, který je ještě ozdoben ovocem. Mňam.

A k talířkům už nám babička rozdává hrnečky s horkými nápoji. U stolu se to krásně rozvoní. Voňavé ovocné čaje a sladkost horké čokolády, na kterou má babička svůj speciální recept, že se všechny děti už po generace jen oblizují za ušima.

Když si pochutnáme na dortu a zahřejeme se nápoji, přesuneme se do obýváku. Dominantou babiččina a dědova obýváku je velký krb, který je při každé naší zimní návštěvě zapálen, a láká k příjemnému posezení. Taky děti neváhají, a hned si ulehnou do hnízda z dek a polštářů, které pro ně babička před krb vždy připraví. Když byly děti ještě malé, vždy před krbem usnuly a my je pak přenášeli do auta spící, a neprobudily se ani, když jsme je doma ukládali do postýlek. 

 

My dospělí se usadíme do křesel a na gauč, ale všichni jsme otočení směrem k ohni. Jak kdyby měl nějakou kouzelnou moc, všechny nás uhranul, a my z něj nemohli spustit oči. Začneme si povídat. Nejdřív tak různě, o běžných věcech, co se nám v životě dějí, co je u koho nového, co se od poslední návštěvy změnilo. Až se řeč stočí k mládí a dětství babičky a dědy. Nikdy nedokážu přesně postřehnout ten moment, kdy se tak stane, vždy si uvědomím až po chvíli, o čem se zase bavíme. Ale musím přiznat, že je to moje nejoblíbenější část našich návštěv. Když nám babička s dědou vypráví, jaké to bylo za jejich mladých let, jaké měli dětství, jak se seznámili, chodili tancovat.

Vždy mě to přenese do těch jejich zdánlivě klidných a pohádkových časů. Tolik se do jejich vyprávění ponořím, až zapomenu na přítomnost, na všechny problémy a starosti dnešní doby, a je mi skoro až líto, že jsem tu jejich dobu nemohla zažít. I když mi je jasné, že schválně vzpomínají a vypráví jen o tom pěkném, že i oni měli své starosti a problémy.

Rozhlédnu se kolem sebe. U ohně se šťastně a vesele válí naše dvě zdravé děti. Přede mnou sedí moje babička s dědou, kteří se nejen dožili svých pravnoučat, ale stále se těší dobrému zdraví. A já sedím v objetí svého manžela, nejlepšího parťáka do života, jakého jsem si mohla kdy přát. Pro jaké jiné momenty žijeme? Je snad něco důležitějšího než tyto chvíle? Není právě tohle smysl našeho života? Ten cíl, za kterým se všichni tak honíme?