Čas na plán B

 

I když jsem si ve svých dvaceti představoval průběh svého života úplně jinak, život sám se mnou měl jiné plány. Moje představa byla, že po vysoké škole budu pár let pracovat, pak založím rodinu a budu si užívat rodinného života. A dál se uvidí, jestli se vrátím k původní práci, nebo se pustím do něčeho jiného. Tak daleko moje plány ještě nedosahovaly. Dodělat vysokou, najít si práci, založit rodinu. A dál se uvidí.

Jenže plány a život jdou málokdy společně po stejné cestě. První dva body se mi povedlo splnit hladce. Školu jsem dodělala bez problémů, ani najít si práci nebylo nic náročného. Jenže třetí krok mých plánů už nebyl závislý jen na mně samotné. A to se ukázalo jako docela velký zádrhel.

Pracovala jsem, roky ubíhaly, a vidina splnění dalšího životního kroku byla v nedohlednu. Dělalo mi problém smířit se s tím, že svůj největší životní sen nemůžu tak úplně ovlivnit sama. Že něco tak velkého a pro mě důležitého, má v podstatě v rukou někdo jiný. 

 

Jelikož s tímhle zádrhelem moje plány tenkrát ve dvaceti vůbec nepočítaly, najednou jsem se ocitla někde, kde jsem vůbec neměla být, a tudíž jsem ani netušila, kam by moje kroky měly vést dál. Snu o vlastní rodině jsem se rozhodně nechtěla vzdát, neopouštěla mě víra, že jednou si ten sen splním. Jen to bude trochu později, než jsem měla v plánu.

Na druhou stranu se mi ale nechtělo čekat na splnění svého snu jen tak, s rukama v klíně. Když už jsem dostala tenhle čas, tohle mezidobí, měla bych ho nějak smysluplně využít. A když už nemůžu rodinu založit sama, proč bych se na rodinný život i tak nemohla nějak sama připravovat? Všichni říkají, že děti stojí peníze. Tak proč nezapracovat alespoň nad zajištěním své budoucí rodiny? Na to není nikdy brzy. A i kdyby to už dopadlo všelijak, mít peníze navíc rozhodně není něco, co by byl problém, právě naopak.

I když jsem v práci měla plat pěkný, bylo mi jasné, že pravidelným měsíčním příjmem úplně nezbohatnu. Na druhou stranu jsem měla našetřený pěkný základ, s kterým by se už dalo něco vymyslet. A tak začala cesta za finančním zabezpečením mě a mé budoucí rodiny, spojená s efektivním využitím mého životního mezidobí. Sháněla jsem si informace o financích, pasivních příjmech a investování, kde se dalo. Poslouchala jsem rozhovory s odborníky, kupovala doporučované knížky, každou volnou chvilku četla a nabírala nové znalosti ze všemožných zdrojů. 

 

Vytvořila jsem si nástěnku se svými cíli, kterých bych chtěla po finanční stránce dosáhnout. Nechala jsem si ji pěkně na očích, aby mě motivovala každý den. Velké plus pro mě bylo, že mě to začalo tak bavit, že jsem tomu úplně propadla, a nevadilo mi, že tomu věnuju tolik času. Navíc jsem měla konečně pocit, že se někam hýbu, že někam směřuju, a už nestojím na jednom místě.

Nevím, jestli to nazývat jako štěstí začátečníka, nebo spíš mým úspěchům přiznat podíl těm nekonečno hodinám, které jsem trávila nad sebevzděláváním, ale docela rychle se mi začalo dařit. A to tak, že dost, až jsem sama byla zaskočená, jak je to možné, a proč jsem se investování a financím nezačala věnovat už dávno. Vždyť je to nakonec i docela zábava, i když jsem samozřejmě měla v patrnosti i všechna rizika s tím spojená, a nikdy jsem nešla přes své předem dané hranice.

Rozhodla jsem se, že první, do čeho půjdu, bude zároveň i můj velký materiální sen. Koupila jsem apartmán na horách. Hory jsem milovala, ale nebylo pro mě praktické tam přímo žít, ale zároveň jsem se tam chtěla vracet co nejčastěji to půjde. A takhle jsem zabila dvě mouchy jednou ranou, jak se říká. Měla jsem dokonalé místo pro trávení času na horách pro sebe, ale zároveň jsem ten prostor chtěla smysluplně využít i když já tam zrovna nebudu. A tak jsem se rozhodla ho pronajímat. 

 

Což mi i usnadnilo cestu k hypotéce na svůj byt ve městě, kde jsem chtěla bydlet. Pronájem z apartmánu mi pomáhal ve splácení hypotéky na mé vlastní bydlení. Rozhodně jsem ale nechtěla usnout na vavřínech, tohle byly zatím postupující kroky, určitě ne konec. Takovým mým větším budoucím cílem zatím bylo pořídit si dům, kde budu se svou rodinou žít. Ano, někomu to možná bude připadat už trochu jako bláznovství. Však jsem taky neměla v plánu si dům pořizovat sama a bez práce si tam nějakého partnera nastěhovat.

Domov pro rodinu je pro mě něco, co by si ta rodina, respektive ti partneři, měli vybírat a budovat společně. Proto jsem si taky vzala hypotéku jen na byt, kde budu zatím žít, a který se pak později dá pronajímat a jednou nechat dětem, případně prodat. Dům pro naši rodinu jsem si chtěla pořídit rovným dílem se svým partnerem. Zároveň bych ale nechtěla být ta žena, která je závislá jen na manželovi, musí přemýšlet, jestli si vůbec může dovolit jít na mateřskou, a pak čekat, kdy a kolik peněz jí muž dá.

Až se mi konečně splní můj sen o rodině, chci se jí věnovat naplno. Starat se o svou rodinu, vychovávat děti, trávit čas se svým partnerem. A i když je ve společnosti ještě dost často téma financí tabu, a zároveň „štěstí si za peníze nekoupíš“, já se nebojím říct, že určitou spokojenost, klid na duši, a hlavně čas, si za peníze koupit můžeš. A proto je pro mě finanční nezávislost tak důležitá.