Plnit sny druhým má ještě větší kouzlo

 

Snad už od dob, co jsme se poznali, básnil přítel o jednom jediném sportu. Konkrétně motosportu, a to o formulích. Musel se podívat snad na každé závody, co byly. Nikdy jsem jeho zájem moc nechápala. Vždyť tam jezdí pořád ta samá kolečka dokola, jak autíčka na autodráze, jen čekáte, kdy se kdo vyseká a jestli to přežije.

Ale protože jsem tolerantní přítelkyně, a on taky nemusí mít pochopení pro některé mé záliby, nijak jsem to nekomentovala. Naštěstí to nebyl takový fanatik, aby přes závody formulí nejel vlak, a pokud nám do vysílacího času něco vlezlo, byl ochoten se na to podívat ze záznamu.

Bohudík měl taky pochopení pro moje nepochopení, a nenutil mě se na to dívat taky. Znal můj názor, že sledování sportu v televizi je pro mě zkrátka ztráta času. Na druhou stranu jsem vždy měla celkem jednoduché vymýšlení nějakého dárku. Jak to mělo nějakou spojitost s formulemi, brala jsem to. A jelikož ve všech ostatních ohledech byl přítel naprosto dospělý a zodpovědný, ráda jsem v něm toho malého kluka podporovala.

Jenže zanedlouho měl mít kulaté narozeniny, a to vážně nějaké tričko s formulí nestačilo. Lámala jsem si hlavu, jaký originální dárek vymyslet. Oba jsme měli nejradši darované zážitky, ale nechtěla jsem mu koupit jen tak nějaký wellness pobyt. A ideálně, aby z toho byl vážně hotovej, kdyby to ještě mělo spojitost s formulemi. Moc lehký zadání jsem si na sebe nevymyslela. 

 

Jeden večer jsem brouzdala po internetu, až na mě vyskočilo video, kde nějaký muž dostal jako překvapení rallye jízdu, ale i s nějakým známým jezdcem. A v tom mi to bliklo, a už jsem osnovala svůj plán, a ladila ho do posledního detailu.

Přítel dostal k narozeninám letenky. Myslel si tak, že to je ten hlavní dárek. Chudák, vůbec netušil, že to je teprve jen začátek. Když zjistil, kam letíme, strašně nenápadně navrhoval, že bychom se možná mohli jít podívat na slavný okruh formulí, když už tam budeme. Odbyla jsem ho s tím, že už máme naplánovaný program, že to asi nestihneme, a že jsem ani netušila, že tam něco takového je.

V den D jsem mu řekla, že ho čeká překvapení. Že je to ještě takový malinký dodatek k jeho narozeninám. Tipoval, že ho beru asi někam na jídlo. Aby to bylo ale opravdu překvapení, zavázala jsem mu oči, aby neviděl, kam jedeme.

Když jsme vystoupili před okruhem, šátek jsem mu sundala. Byl štěstím bez sebe, měl radost, že se mi nakonec povedlo vyšetřit čas, a že se sem může podívat. To ještě vůbec neměl ponětí, co ho ještě čeká. Jen tak mimochodem jsem mu zmínila, že už máme domluvenou prohlídku, a možná, že se bude moct i svézt. V ten moment jsem měla pocit, že mám před sebou pětiletého kluka, který dostal pod stromeček své vysněné autíčko. Tolik jsem milovala tu jeho radost a dělalo mi potěšení mít na ní svůj podíl. 

 

Prohlídku celého okruhu, kdy já moc nevnímala, co průvodce říká, stačilo mi se jen dívat na přítele a na jeho rozzářené oči, jak nevěděl, kam se dívat dřív, jsme zakončili u formule, kterou jezdí přítelův nejoblíbenější jezdec.

Úplně zbožně se na ni díval, bál se jí skoro dotknout, i když to měl dovolené, dokonce si do ní mohl sednout. A zrovna v ten okamžik jsme slyšeli anglicky mluvící hlas, který říkal něco o tom, že má snad novou konkurenci. Ano, byl to on, přítelův nejoblíbenější závodník.

Ani já jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli se objeví, protože to nebylo jisté. A když se objevil, měla jsem radost, že mi to vyšlo kompletně celé. Asi nemusím popisovat přítelovu reakci. Mě navíc potěšila věta, kterou závodník pronesl, že takovou přítelkyni by si taky přál.

Dívala jsem se na přítele, a byla tak šťastná, že on je šťastný a má takovou radost. A znovu jsem si potvrdila, že plnit sny ostatním lidem je dokonce ještě mnohonásobně lepší, než si plnit ty své.