Žiju svůj splněný sen

 

 

Z kuchyně se ozývá hlahol a smích holek, kolem mě v obýváku posedávají a pobíhají kluci. Všude se rozléhá veselé povídání a dětský smích. Přesně takhle mám náš dům nejradši. Takhle jsem si to představoval, když jsme ho se ženou stavěli. Samozřejmě, že si i moc rádi užíváme ticho a klid jen ve dvou, ale to je vždy jen na chvíli, než nás to ticho omrzí a začne se nám stýskat.

Když jsme tenkrát vymýšleli, jak náš dům bude vypadat, žena se mi vždycky smála, že chci místo normálního domu postavit malý zámeček. A já jí vždy s klidem odpověděl, že se bude ještě divit, jak pěkně všechen ten prostor využijeme. Nikdy jsem se nebál, že by na nás byl dům moc velký nebo, že bychom v něm zůstali sami a opuštění. Už tenkrát jsem si byl jistý, že budeme mít velkou rodinu, a s našimi dětmi budeme mít skvělé vztahy. Neptejte se mě, jak jsem to věděl, ale prostě věděl.

A naštěstí se mi to vyplnilo, protože teď s odstupem času si říkám, že jsem přece jen měl docela velké oči a dost sázel na nejistotu. Nelituju jediné cihly a pokoje, který jsme postavili. I když bych měl klidně i víc dětí, nakonec jsme skončili u tří, a musím přiznat, že je to tak akorát. Protože, když ještě ke každému našemu dítěti připočtete partnera a jedno, dvě, nebo tři děti, ono se to ve výsledku dost rozroste. 

 

Takhle tu má každý svůj prostor, nikdo se nemusí s nikým dohadovat o koupelnu nebo řešit, kdo dnes spí na zemi. Všichni tu máme svoje pohodlí a soukromí, a myslím, že i to dost pomohlo a pomáhá udržovat naše vztahy tak vřelé, jaké je máme. Zkrátka, když má někdo společnosti už dost, stačí si zalézt k sobě a vylézt, až zase bude mít chuť na společnost.

Ale úplně nejhezčí je to stejně v tento vánoční čas. Děvčata spolu pečou cukroví, my chlapi zase zdobíme dům světýlky. Scházíme se tu v podstatě každou adventní neděli a završíme to společně prožitými svátky. Někdo si možná klepe na hlavu, jak to můžeme v takovém počtu, tak dlouho vydržet, a nelézt si na nervy, ale my to prostě nějak umíme.

Naše tři děti jsme vychovali ke vzájemnému respektu a soudržnosti, a oni si k sobě přitáhli stejně založené partnery. Vím, že máme ohromné štěstí, ale je to tak. Přijde mi, jako by se nám počet našich dětí jen zdvojnásobil. Už nemáme jen tři, ale šest dětí. 

 

A vnoučata? Ta jsou už úplná třešnička na dortu. Je jasné, že taky dokáží zlobit a jsou divoká, ale zároveň jsou chytrá, bystrá a chovají se k sobě moc hezky. Nikdy jsem u nich neviděl, že by se třeba posmívali nejmladšímu, právě naopak, vzájemně se vždy podrží a podporují se.

Děláme si z toho se ženou legraci, že se na každé Vánoce snad těšíme víc než ty děti na Ježíška. Ale my prostě máme rádi celou rodinu pod jednou střechou. A když se tady každý rok takhle sejdeme, musíme si znovu připomenout, jak moc jsme vděční, že se máme. Jak velké jsme měli v životě štěstí, že jsme se potkali, a dokázali si spolu vybudovat tak nádherný život plný radosti, smíchu, vzájemného respektu a úcty.

I když se tomu každý rok v tento čas bráním, nikdy se neubráním. Možná by někdo řekl, že tohle je spíš parketa žen než mužů, ale já se za to ani přinejmenším nestydím. Zkrátka se každé Vánoce dojímám, a dělám to moc rád. Protože ve svém věku si už můžu skutečně dovolit říct, že žiju svůj splněný sen. Přesně takhle jsem si to tenkrát přál, a všechno z toho se mi vyplnilo. Mám milující ženu, tři zdravé a spokojené děti, hromadu vnoučat, krásný dům. A to všechno se pojí v jediné, v domov.