Dopis na vysvětlenou

 

Jeden pátek jsem po práci dorazila domů, stavila jsem se po cestě ještě na nákup, těšila jsem se, že už je pátek a čeká nás víkend. Chtěla jsem nám s přítelem připravit dobré jídlo, těšila jsem se, že si pustíme nějaký film a budeme si užívat páteční večerní pohody. V sobotu jsme měli v plánu konečně vyrazit na lyže. Nemohla jsem se dočkat, hory a lyže už mi moc chyběly.

Když jsem ale dorazila do bytu, přítel nikde. Přemýšlela jsem, jestli jsem na něco nezapomněla. Neříkal mi, že by něco dnes měl? Nic jsem si ale nevybavovala. Zkusila jsem mu zavolat, ale nic. Tak jsem mu napsala zprávu, kde je a kdy dorazí, jestli mám chystat večeři. Ale taky nic. Bylo mi to divné, protože jsme si vždycky říkali, jaké máme plány a kam jdeme. Ne, že bychom se potřebovali hlídat, ale z respektu ke druhému, aby se o nás nebál. Proto mi to celé přišlo zvláštní, že jsem si na nic nepamatovala, ani mi nedal vědět během dne, že by se něco změnilo, případně mi ani nenechal nějaký vzkaz doma.

Najednou mě přepadl takový zvláštní pocit. Začala jsem procházet všechny místnosti. Obývák, koupelnu, ložnici. Už jsem si byla jistá, odkud ten můj zvláštní pocit plyne. Nikde jsem nenarazila na jedinou přítelovu věc. Nebyl tu on, ani jeho věci. Jako kdyby tu nikdy nikdo nebyl, kromě mě. Jako bych si ho snad vymyslela, a celou tu dobu tu žila sama.

Co to má znamenat? Co se děje? Hlavou mi vířily otázky, na které jsem neznala odpovědi. Bylo to celé prostě nad moje chápání, moje hlava to nedokázala pobrat. Neměli jsme žádnou krizi, nehádali jsme se, neřešili jsme teď žádný problém. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že by měl důvod se jen tak sbalit a zmizet. Myslela jsem si, aspoň do této chvíle, že je náš vztah úplně v pohodě, že jsme oba spokojení. Evidentně jsem tak naivní byla jen já. 

 

Znovu jsem mu zkoušela volat, psát, ale nic. Nechtěla jsem tuhle novinu zatím moc šířit, ale s někým jsem to probrat potřebovala, a taky jsem potřebovala aspoň něco vědět, abych se s tím mohla nějak srovnat. A tak jsem zavolala jeho ségře. Měly jsme spolu dost fajn vztah, a oni mezi sebou taky. Kdo jiný by tak mohl něco vědět, když ne ona.

Věděla, ale ne to, co jsem já potřebovala. Prý se u ní stavil už sbalený, že nechce zmizet jen tak, aby o něm nikdo nic nevěděl. Má tady toho už dost a potřebuje hned zmizet. Ještě neví přesně kam, a na jak dlouho, ale ozve se.

To bylo všechno, co své sestře řekl. Jako čeho měl dost? Mě snad? Že jsem si nezasloužila ani nějaký pitomý vysvětlení? Prý jí řekl, že je mu to moc líto, ale že to jinak nešlo, a všechno se v ten správný čas dozvím. Ať se ho ale nepokouším kontaktovat, že až bude moct, ozve se mi sám.

To je úplně úžasný. Pán už má všeho dost, evidentně i mě, nechá mě tady bez sebemenšího vysvětlení, a sám si snad jede někam na dovolenou? A já tu mám jako sedět a čekat, až se mi ozve? A kdy to bude? Zítra, za týden, za měsíc, za rok? To zrovna. 

 

Byla jsem na něho tak naštvaná, vzteky bez sebe, že kdyby tu nechal svoji jedinou věc, v tu chvíli bych si na ní všechen svůj vztek vybila. Fajn, když si tohle vybral, však já ho vůbec nepotřebuju. Udělala jsem si dobrou večeři, pustila si nějakou komedii, a snažila se nevnímat, že jsem v celém bytě sama, a nikdo už nepřijde. Druhý den jsem sama vyrazila na lyže, jak bylo v plánu. Potřebovala jsem se unavit, abych večer jen lehla do postele a usnula, a nestačila přemýšlet nad tím, že usínám sama, a že mě nikdo neobjímá.

Snažila jsem se dál fungovat. Nikomu jsem nic o své změně v životě nevykládala, netoužila jsem po nevyžádaných radách nebo lítosti. Stejně bych ani nevěděla, co bych jim říkala. Že mi přítel frnknul neznámo kam bez vysvětlení? Chodila jsem do práce a večer jsem si vymýšlela různé aktivity, jak se zabavit, abych se necítila sama. Chodila jsem cvičit, na procházky, vařila jsem jídla, která jsem už dlouho chtěla vyzkoušet, četla jsem, skládala puzzle, hrála PC hry. Cokoliv, u čeho bych nemusela přemýšlet.

Když jsem si jeden večer vybírala, co budu číst dál, protože předchozí knížku jsem předešlý večer dočetla, padla mi do oka má oblíbená knížka Panda a dráček. Měla jsem ji moc ráda, nejen pro to, jak vypadala, ale hlavně díky myšlenkám, které ukrývala uvnitř. Často jsem po ní sahala ve chvílích, kdy jsem nevěděla kudy kam, kdy jsem byla zmatená a potřebovala jsem popostrčit, nebo si přečíst něco hezkého.

Vzala jsem knížku do ruky, začala jí listovat, až z ní najednou něco vypadlo. Byl to list papíru. Do knížek jsem si nikdy nic nezakládala, ani nepsala poznámky, tak co by to mohlo být? List jsem rozložila a okamžitě jsem poznala přítelovo písmo. Byl to dopis. On věděl, že je tohle moje oblíbená knížka, a že v ní často listuju, proto asi předpokládal, že mi nepotrvá dlouho ten dopis najít. 

 

Bylo v něm vysvětlení, které jsem tolik potřebovala. Psal v něm, že už se trápil dlouho, ale nedokázal o tom se mnou mluvit. Proto i zmizel jako zbabělec, protože se mi nedokázal podívat do očí a říct mi pravdu. A zároveň chtěl, abych byla šťastná, a že si zasloužím něco lepšího, proto musel odejít hned a bez rozloučení. Je mu jasné, že to není žádná omluva, ale on sám nevěděl, co si počít, jak se chovat. Sám byl zmatený, co cítí a necítí, a kdo ho přitahuje. Najednou si nebyl jistý tím, kým je, a co do budoucna vlastně chce.

Doufá, že mu někdy dokážu odpustit, a že bychom snad časem někdy mohli být i přátelé. Vždycky mě bude mít rád, byla jsem jeho nejlepší poslední přítelkyně, a bude moc rád, pokud mě bude mít ve svém životě. I když pochopí i to, že ho už nikdy nebudu chtít vidět.

Musela jsem si ten dopis přečíst několikrát, abych pochopila všechno, co mi v něm chtěl sdělit a naznačit. Jak jsem to nemohla poznat? Jak to, že mi nikdy nebylo nic divné? Copak tohle žena nedokáže poznat? Byla jsem pořád dost zmatená, ale už mě opustil vztek a naštvanost.

Nezachoval se ke mně zrovna nejlépe, ale ani já sama nevím, jak bych se v takové situaci zachovala. Musí to mít i on sám teď dost těžké, a chápu, že potřeboval zmizet, aby mohl zase najít sám sebe, a stát si za sebou. A možná se s tím časem dokážu smířit a odpustit mu natolik, že bychom mohli být i dobří přátelé.