Máme v životě víc toho, co musíme, nebo toho, co chceme?

Když jsme byli děti, často jsme slýchávali, že něco musíme, i když se nám nechtělo. A taky byl častý argument rodičů, že až budeme dospělí, budeme si moct dělat, co budeme chtít. Ale je tomu tak? Opravdu si, když jsme dospělí, můžeme dělat, co chceme, a už nic nemusíme?

Rozhodně ne, spíš nám těch „musíme“ přibylo mnohem víc. Na druhou stranu je už na nás, kolik si přidáme toho „co chceme“. A taky je možnost, si z toho, co musíme, udělat to, co chceme.

Určitým povinnostem se nevyhneme, ať chceme sebevíc. Žijeme a fungujeme v určitém systému, kterému se v jistém smyslu musíme přizpůsobit. I když nechceme, musíme platit za spoustu věcí.

Ale je už jen na našem pohledu a přístupu, jak budeme k čemukoli v našem životě přistupovat. Můžeme brát věci tak, že je musíme, nechceme, můžeme se nad nimi rozčilovat. Ale k čemu nám to bude? Pomůžeme tím něčemu? Vzdáme se tak té nenáviděné povinnosti? Zřejmě ne. Akorát si budeme kazit náladu a zdraví.

A pak máme druhou možnost. Můžeme na takové věci pohlížet tak, že je chceme kvůli něčemu jinému. Chci mít doma pohodlí a teplo, tak musím zaplatit za elektřinu. Chci si dát večer teplou koupel ve vaně, tak musím zaplatit za vodu. Chci jíst zdravě a vydatně, chci svému tělu dopřát kvalitní jídlo, tak si za něj musím připlatit. Všechno je to buď, anebo, všechno je to jen naše volba. 

 

Ještě jsme se ale nedostali k tomu hlavnímu, co v našem životě určuje podíl toho, co chceme, a toho, co musíme. A to je naše práce, naše zaměstnání. Protože, pokud nemáme to štěstí, a nejsme rentiéři, práce nám zabírá dost velkou většinu našich životů. A proto je tak důležité, jestli naši práci dělat chceme, nebo musíme.

Nemluvíme teď o faktu, že každému se někdy nechce vstávat, a radši by dělal cokoli zábavnějšího, než šel do práce. Jde o to, jestli jsme s naší prací obecně spokojení, nebo každé ráno vstáváme vyloženě s odporem a práce je pro nás za trest.

Protože, ať chceme, nebo ne, naše spokojenost, respektive nespokojenost v práci se bude odrážet do naší nálady, tím pádem do našeho soukromí, tím pádem do našich osobních vztahů. A to asi nikdo nechce. Jenže, i když se budeme snažit sebevíc, práce od soukromého života nikdy stoprocentně neoddělíme.

A co z toho vyplývá? Pokud už je práce tak velkou součástí našich životů, rozhodně bychom měli bojovat za to, aby byla větší částí v kategorii, co chceme, než co musíme. A opět můžeme svůj pohled obrátit ke svému prospěchu. Chci jet na pěknou dovolenou, chci si dovolit pěkné bydlení, proto chci chodit do práce. 

 

Tohle všechno bylo o našich povinnostech, které svým pohledem můžeme obrátit ke svému prospěchu. Teď je ale potřeba se zaměřit na ty věci, které opravdu ve svém životě chceme mít, a je jen na nás, kolik si jich dovolíme a dopřejeme.

Nejlepší je zařadit malé drobnosti do každodenního života, rozhodně nechceme čekat na nějaké až. Až budu mít dovolenou, až bude víkend apod. Ne, chceme a dopřejeme si je teď, protože můžeme. Není to o tom, čekat se zaťatými zuby, jet nadoraz, splnit všechno to, co musíme, a pak někdy, až nám snad zbyde čas, si dopřát za odměnu to, co chceme.

Přece to, co chceme není snad nějak podřadné nebo něco míň, oproti tomu, co musíme. Opět záleží na našem pohledu na věc. Je jen na nás, jak ke svým povinnostem a touhám budeme přistupovat. V tom nejlepším případě by mělo být oboje naroveň. A teď se tu rozhodně nebavíme o tom, že bychom snad svoje povinnosti měli zanedbávat. Ale je potřeba je vyplňovat tím, co chceme dělat, co chceme mít, co chceme vyzkoušet.

Dneska večer si chci číst a dát si k tomu horkou čokoládu. Zítra odpoledne si chci zacvičit. Chci hrát na piano alespoň tři večery za týden. Jednou týdně si chci uvařit nové jídlo. Po každém obědě si chci dát čtvereček oblíbené čokolády. Dvakrát týdně si chci vyjít na procházku. Až napadne sníh, chci postavit sněhuláka.

I když je náš život zavalený nekonečným množstvím povinností, nedovolme jim, aby ovládly celý náš život. Však si vzpomeňme na to, co nám tenkrát, jako dětem, rodiče slibovali. A my bychom toho teď, když už jsme konečně dospělí a můžeme si dělat, co chceme, nevyužili? Jak bychom se tomu svému mladšímu já pak mohli podívat do očí, když bychom ho takhle zklamali a obrali o tu radost, na kterou se celé dětství těšil?