Tenkrát jsme čekali naše třetí dítě, když manžel přišel s tím, že dostal nabídku pracovat v zahraničí. Oba jsme viděli, že to není úplně ideální doba, ale zároveň mi bylo jasné, že by to byl jeho splněný profesní sen. A ať jsem si v hloubi duše přála cokoliv, věděla jsem, že musím dodržet slib, který jsem na začátku našeho vztahu dala sama sobě, že nikdy nebudu vůči partnerovi majetnická, sobecká, a nebudu za něj v ničem rozhodovat. Jednak, abych si mohla vážit sama sebe, a jednak, že už jsem měla z minulosti špatné zkušenosti s tím, když někomu v dobré víře poradíte, a pak se to obrátí proti vám.
Řekla jsem na to manželovi svůj názor a veškeré argumenty a otázky, které ležely na stole, ale dala jsem mu jasně najevo, že rozhodnutí je čistě na něm, a já že ho budu respektovat. Ženy jsou v tomhle založené asi trochu jinak než muži. Když už si pořídí rodinu, často jí obětují všechno, i když je to většinou spíš na škodu a na jejich vlastní úkor. Rozhodně neříkám, že všichni muži by na svoje rodiny kašlali, ale pořád v sobě mají zakódované spíš to, že se o svou rodinu musí postarat a zabezpečit ji z finanční stránky.
A když vezmeme v potaz tohle, plus kariérní posun a splnění snu, je jasné, jak se manžel rozhodl. Jelikož jsem byla už v docela pokročilém těhotenství a rozhodně jsem nechtěla rodit někde v zahraničí, dohodli jsme se, že nejprve odjede manžel sám. Bude se pravidelně za námi vracet, zjistí, jak tam vše funguje, všechno pro nás zařídí, a my se za ním přestěhujeme, jakmile to po porodu a s miminkem zvládneme.
Samozřejmě, že jsem nebyla nadšená z toho, že tu budu bez něho nejprve na dvě děti těhotná, a později na tři děti. Ale měla jsem okolo sebe rodinu, která nám byla zvyklá pomáhat, jak jen mohla. Babičky se dokonce hádaly o to, kdo bude kdy vnoučata hlídat, a k tomu tu byla moje sestra s bráchou, a manželovi sourozenci. Takže jsem neměla strach, že bych na děti byla někdy sama. A na to, co bude pak, až budeme v zahraničí vázaní jen sami na sebe, jak velký to bude oproti domovu a naší velké rodině rozdíl, jsem si zakazovala myslet.
A když vezmeme v potaz tohle, plus kariérní posun a splnění snu, je jasné, jak se manžel rozhodl. Jelikož jsem byla už v docela pokročilém těhotenství a rozhodně jsem nechtěla rodit někde v zahraničí, dohodli jsme se, že nejprve odjede manžel sám. Bude se pravidelně za námi vracet, zjistí, jak tam vše funguje, všechno pro nás zařídí, a my se za ním přestěhujeme, jakmile to po porodu a s miminkem zvládneme.
Samozřejmě, že jsem nebyla nadšená z toho, že tu budu bez něho nejprve na dvě děti těhotná, a později na tři děti. Ale měla jsem okolo sebe rodinu, která nám byla zvyklá pomáhat, jak jen mohla. Babičky se dokonce hádaly o to, kdo bude kdy vnoučata hlídat, a k tomu tu byla moje sestra s bráchou, a manželovi sourozenci. Takže jsem neměla strach, že bych na děti byla někdy sama. A na to, co bude pak, až budeme v zahraničí vázaní jen sami na sebe, jak velký to bude oproti domovu a naší velké rodině rozdíl, jsem si zakazovala myslet.
Než jsem porodila, jezdil za námi manžel docela pravidelně. Pak tu byl asi dva týdny v kuse po porodu, ale poté se intervaly mezi jeho návštěvami začaly prodlužovat. Nejprve nemohl přijet, protože si musel napracovat tu dovolenou, pak měli nějakou pracovní akci, pak zase musel nechat opravit auto, a takhle se výmluvy začaly hromadit. Jenže já v tu dobu měla tolik starostí s dětmi a čerstvým miminkem, že jsem neměla kapacitu nad tím nějak přemýšlet. Navíc rodina okolo mě fungovala perfektně, a upřímně jsme ani nepociťovali, že by nám tu manžel nějak výrazně chyběl.
Když bylo našemu nejmladšímu dítěti už půl roku, začala jsem se manžela ptát na stěhování. Jak to vidí, jestli už pro nás zařídil bydlení, kdy máme počítat se stěhováním. A další výmluvy se jen hrnuly. Nejdřív se mu naše miminko zdálo pořád malé na takovou cestu, pak nebylo žádné vhodné ubytování k sehnání, pak toho měl v práci moc a neměl by čas na stěhování a zařizování, a tak dále.
A já mu to všechno samozřejmě věřila, a někde v koutku duše jsem byla i radši, protože se mi do stěhování moc nechtělo. Neměla jsem energii na něco nového, na všechno to zařizování, a být celé dny na všechno sama jen s dětmi.
Jenže takhle jsme to pořád odkládali a odkládali, až naše nejstarší dítě nastoupilo do první třídy, a najednou žádné stěhování nepřicházelo v úvahu. V tu dobu jsem si s manželem potřebovala vážně promluvit, jak to bude dál. Svůj sen si splnil, vyzkoušel si kariéru v zahraničí, ale jako rodina už dál takhle fungovat nemůžeme. Nechci, aby děti viděly svého tatínka sotva jednou za měsíc, měly ho jako vzácnost, která jim přiveze dárky, ale nepíše s nimi úkoly, nečte jim pohádky před spaním, nedoprovází je na jejich kroužky, nefouká jim na bolavá kolena.
Když bylo našemu nejmladšímu dítěti už půl roku, začala jsem se manžela ptát na stěhování. Jak to vidí, jestli už pro nás zařídil bydlení, kdy máme počítat se stěhováním. A další výmluvy se jen hrnuly. Nejdřív se mu naše miminko zdálo pořád malé na takovou cestu, pak nebylo žádné vhodné ubytování k sehnání, pak toho měl v práci moc a neměl by čas na stěhování a zařizování, a tak dále.
A já mu to všechno samozřejmě věřila, a někde v koutku duše jsem byla i radši, protože se mi do stěhování moc nechtělo. Neměla jsem energii na něco nového, na všechno to zařizování, a být celé dny na všechno sama jen s dětmi.
Jenže takhle jsme to pořád odkládali a odkládali, až naše nejstarší dítě nastoupilo do první třídy, a najednou žádné stěhování nepřicházelo v úvahu. V tu dobu jsem si s manželem potřebovala vážně promluvit, jak to bude dál. Svůj sen si splnil, vyzkoušel si kariéru v zahraničí, ale jako rodina už dál takhle fungovat nemůžeme. Nechci, aby děti viděly svého tatínka sotva jednou za měsíc, měly ho jako vzácnost, která jim přiveze dárky, ale nepíše s nimi úkoly, nečte jim pohádky před spaním, nedoprovází je na jejich kroužky, nefouká jim na bolavá kolena.
Manžel ale o návratu k nám nechtěl ani slyšet. Teď se mu tam teprve opravdu daří, v práci ho berou vážně, slíbili mu povýšení, navíc vydělává peníze, na které by tady nikdy nedosáhl. Jenže já už kašlala na jeho peníze. Naše děti potřebují tátu, který tu pro ně bude denně k dispozici.
A v tu chvíli šel manžel s pravdou ven. V zahraničí někoho potkal, a ta žena teď čeká jeho dítě. Nemohla jsem věřit vlastním uším, nedokázala jsem vůbec nijak reagovat, jaký to pro mě byl šok. Něco takového mě nenapadlo ani v té nejhorší noční můře. Vždycky jsem si naivně myslela, že se tam věnuje čistě jen práci, že chudák nemá na nic jiného čas.
Jsem zastánce toho, že problémy ve vztahu nikdy nespadají jen na hlavu jednoho, ale svým podílem za ně mohou oba. Jenže kdybych si začala vyčítat, že jsem ho tam neměla nikdy pouštět, že jsem mu to tenkrát měla zatrhnout, že tady má rodinu a nepřichází v úvahu, aby odešel do zahraničí, ničemu by to nepomohlo. Navíc tohle všechno obvinění jsem si vyslechla od své mámy i tchyně. Já jsem ale věděla, že i kdybych mu to tenkrát zakázala, těžko by to mohlo dopadnout jinak. Vyčítala bych si, že ho obírám o jeho sen, a nejsem tak naivní, abych si myslela, že on by mi to neměl za zlé taky, i když by to třeba nedával přímo najevo. Ať už bych se tenkrát rozhodla jakkoli, vždycky by se to na našem vztahu nějak podepsalo.
Takhle jsem se akorát poučila, že vztahy na dálku nemůžou fungovat, alespoň pro mě ne. A to taky byla moje první podmínka do mého současného vztahu. I když jsem si myslela, že se nenajde žádný blázen, který by chtěl ženu se třemi dětmi, a smířila jsem se s tím, že si někoho najdu až děti odrostou, našel se a má nás všechny skutečně rád. A hlavně s námi rád tráví čas a jsme pro něho vždy na prvním místě. A naše děti si už zvykly na to, že mají svátečního tatínka, kterého vidí párkrát do roka a jezdí k němu na prázdniny k moři.
A v tu chvíli šel manžel s pravdou ven. V zahraničí někoho potkal, a ta žena teď čeká jeho dítě. Nemohla jsem věřit vlastním uším, nedokázala jsem vůbec nijak reagovat, jaký to pro mě byl šok. Něco takového mě nenapadlo ani v té nejhorší noční můře. Vždycky jsem si naivně myslela, že se tam věnuje čistě jen práci, že chudák nemá na nic jiného čas.
Jsem zastánce toho, že problémy ve vztahu nikdy nespadají jen na hlavu jednoho, ale svým podílem za ně mohou oba. Jenže kdybych si začala vyčítat, že jsem ho tam neměla nikdy pouštět, že jsem mu to tenkrát měla zatrhnout, že tady má rodinu a nepřichází v úvahu, aby odešel do zahraničí, ničemu by to nepomohlo. Navíc tohle všechno obvinění jsem si vyslechla od své mámy i tchyně. Já jsem ale věděla, že i kdybych mu to tenkrát zakázala, těžko by to mohlo dopadnout jinak. Vyčítala bych si, že ho obírám o jeho sen, a nejsem tak naivní, abych si myslela, že on by mi to neměl za zlé taky, i když by to třeba nedával přímo najevo. Ať už bych se tenkrát rozhodla jakkoli, vždycky by se to na našem vztahu nějak podepsalo.
Takhle jsem se akorát poučila, že vztahy na dálku nemůžou fungovat, alespoň pro mě ne. A to taky byla moje první podmínka do mého současného vztahu. I když jsem si myslela, že se nenajde žádný blázen, který by chtěl ženu se třemi dětmi, a smířila jsem se s tím, že si někoho najdu až děti odrostou, našel se a má nás všechny skutečně rád. A hlavně s námi rád tráví čas a jsme pro něho vždy na prvním místě. A naše děti si už zvykly na to, že mají svátečního tatínka, kterého vidí párkrát do roka a jezdí k němu na prázdniny k moři.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)