Peklo na zemi

 

Pravá! Levá! Pravá! Levá! Bušila do toho boxovacího pytle, co jí síly stačily. Skončila vždycky až když už nemohla ani uzvednout ruku a nohy se jí podlamovaly. Mlátila do toho pytle do té doby, dokud se úplným vyčerpáním nezhroutila na podlahu.

Až tehdy, kdy její tělo vynakládalo veškerou svou energii jen na to, aby zůstalo naživu, aby srdce pořád dál tlouklo, aby jí její plíce nutily dýchat, konečně nic necítila. Nádech. Výdech. To bylo to jediné na co se dokázala soustředit. Jen na její tep, co jí pulzoval ve spáncích. Jen v téhle chvíli dokázala zapomenout, dokázala vůbec na nic nemyslet.

Jen pro tuhle chvíli, pro tenhle čarovný moment, chodila boxovat, co jí čas stačil. Síly ne, na ty se neohlížela. Právě naopak. Čím míň měla síly, tím dřív byla vyřízená a mohla si tenhle slastný moment zapomnění užít.

Při boxování si vybíjela veškerý vztek, který v sobě měla. Vztek na svůj život. Místo boxovacího pytle si představovala někoho, kdo její život takhle zrežíroval, naprogramoval, napsal. Nemohl to být nikdo normální. Jen ten nejhorší, nejškodolibější, nejzlejší člověk by mohl tohle všechno naplánovat do života jednoho jediného člověka. 

 

Ale proč jím má být zrovna ona? Proč? Její hlava už nezvládala skoro nic jiného, než generovat další a další otázky. Ty otázky byly ubíjející, nekončící, nezastavitelné. Stále se objevovaly další a další, na které nemohla a ani neuměla odpovědět.

Proč zrovna ona? Čím si to zasloužila? Byla snad v minulém životě taková odporná zrůda, že si to teď měla všechno vybrat za své minulé já? Nebo proč? Proboha, proč? Proč ona musí mít ve svém životě tolik smutku a neštěstí?

I když ji ty všechny otázky ubíjely, nikdy žádnou z nich nevyslovila před nikým nahlas. Nikdy si na nic nestěžovala. Navenek se vždycky snažila tvářit statečně, pevně a odhodlaně. A o to víc se ale hroutila uvnitř. Uvnitř sebe se rozpadala na malé kousíčky, až už nezbyl ani nejmenší prach. Znovu a znovu dostávala rány do srdce, až už si nepokládala otázku, jestli, ale kdy už konečně pukne. Vždyť tohle nemůže žádné srdce vydržet. 

 

Natož to její, už tolikrát zlomené a znovu slepované. Vždyť slepená věc už nemá svou plnou hodnotu, už nevydrží všechno, co by měla. Každé ráno se divila, že se ještě probudila, že její srdce může tlouct dál. Jak dlouho to tak ještě může snášet? Kolik toho může ještě vydržet?

Kolik smutku a slz? Kolik zrady a nemoci? Kolik blízkých osob ještě zvládne nechat jít? Vždyť už jí jich moc nezbývá. A co pak? Co pak tu bude dělat? Bez táty, kterého nikdy nemohla poznat, bez babičky, která ji s maminkou vychovávala. Bez svého děťátka, které ji opustilo dřív, než se stačilo nadechnout na tomhle zpropadeném světě. Bez svého manžela, který ztrátu dítěte neunesl a nechal ji v tom samotnou. A bez své nejmilovanější maminky, která jí poslední zbyla, ale už ne na moc dlouho.

Co tu pak bude dělat? Proč by to ona jediná měla přežít? Proč? To proto, že jí někdo přichystal peklo na zemi? Vždyť ani v tom nejhorším pekle to nemůže být horší. Tak proč? Proč by tu ona měla zůstávat? Měla to být pro ni snad odměna, že přežila? Ne, byl to pro ni ten nejhorší trest, jaký si kdo kdy dokázal představit.

A ona už nechce. Už nemá sílu. Už nechce bojovat, nemá už za koho, a ani neví s kým bojuje. Možná sama se sebou? Možná s osudem? Kdyby tak aspoň věděla, kdo je ten její protivník. Ale ne, ona už nechce. Už nemá sílu. Ani chuť.