Staronové přátelství

Víte, lidé v mém věku už mají úplně jiné starosti než vy mladí. To, co vás ještě dokáže vytočit doběla, nad tím my už dokážeme jen mávnout rukou a vůbec se tím nezaobírat. Ale rozhodně si nechci hrát na nějakou moudrou stařenu, která má patent na život. V životě máte totiž jen jednu jedinou jistotu, a to, že se pořád něco mění a vy se celý život musíte přizpůsobovat a stále se učit. Ano, i v mém věku se stále učím něčemu novému, i když se vám to může zdát neskutečné. 

A taky už vím, že každý si musí tím svým životem projít sám, překonat všechny ty překážky, nabrat dobré i špatné zkušenosti. Život si zkrátka musíme odžít, abychom se dostali tam, kde jsem teď už já. Proto vám mladým nemám nic za zlé, my jsme byli naprosto stejní. Taky jsme si mysleli, jak víme všechno nejlíp a nechtěli jsme přiznat, že by starší mohli být zkušenější a moudřejší.

Když jsem byla na střední škole, měla jsem jednu nejlepší kamarádku. Dělaly jsme spolu všechno, sdílely jsme mezi sebou i ta nejtajnější tajemství. Vyprávěly jsme si o svých snech, přáních a touhách. Já se v tu dobu ale bláznivě zamilovala do jednoho kluka od nás z vesnice. A najednou to byl on, se kterým jsem chtěla trávit všechen svůj volný čas, se kterým jsem chtěla všechno sdílet.

Samozřejmě kamarádka na něj začala žárlit. Měla pocit, že vstoupil mezi nás, že jí mě bere, že už na ni nemám tolik času. Já jsem to na jednu stranu chápala, ale na druhou stranu, komu dá přednost bláznivě zamilovaná mladá holka? 

 

Po skončení střední školy jsem odešla do města na vysokou, a jezdila domů jen na víkendy. Pro náš vztah to nebylo jednoduché, protože můj kluk musel zůstat v naší vesnici. V té době jsme se s mou kamarádkou sotva pozdravily, když jsme se náhodou potkaly.

Jednou jsem zase přijela domů, tentokrát na delší dobu, protože bylo před Vánoci. Těšila jsem se na přítele a jak si spolu volno užijeme. Zaskočilo mě, že na mě nečekal u autobusu, přestože věděl, kdy mám přijet, a vždy na mě čekával. Odnesla jsem si věci domů a hned jsem šla za ním. Tam mi ale místo něho otevřela moje bývalá nejlepší kamarádka.

On se mi snažil vysvětlit, že to já ho vlastně opustila, když jsem odešla do města, a že on chce něco víc než jen víkendový vztah, a že se to tak nějak stalo, a dali se dohromady s mou bývalou kamarádkou. Nezmohla jsem se ani na slovo. Věděla jsem, že na tom mám i svůj podíl viny, a že to od té doby, co kamarádka na můj vztah začala žárlit, mezi námi nebylo dobré, ale takový podraz bych od ní stejně nečekala. I když jsme se teď nebavily, nikdy bych jí neprovedla to, že bych jí přebrala přítele.

Tímhle pro mě oba skončili. Domů jsem jezdila čím dál míň, abych je náhodou nepotkala, a začala si budovat svůj život ve městě. 

 

S odstupem času jsem si musela přiznat, že by náš vztah stejně ani jinak dopadnout nemohl, ale pořád jsem byla zklamaná ze své kamarádky, Kdyby to byl kdokoli jiný, nebyla bych tolik zklamaná.

Můj život šel dál, našla jsem si toho nejlepšího manžela pod sluncem a založili jsme spolu rodinu. Na to, co se stalo v mládí jsem už zapomněla. Neměla jsem o svém bývalém příteli, ani kamarádce, žádné zprávy, prý se snad z naší vesnice odstěhovali někam za prací.

Jak už to tak ale bývá, nikdy nevíte, jak váš život dopadne a jak bude probíhat. A tak jsem nakonec skončila jako vdova v domě s pečovatelskou službou. Jen si nemyslete, že mě sem moje děti strčily. To ani náhodou. Rozmlouvaly mi to, ale já se nedala, cítím se tu bezpečněji než sama doma. A dost času stejně trávím u svých dětí, se svými vnoučaty.

Jelikož má ale život někdy docela zvrácený smysl pro humor, neuvěříte, co se mi stalo. Mou sousedkou z vedlejšího bytu není nikdo jiný než moje nejlepší kamarádka z mládí. Chvíli nám trvalo, než jsme se vůbec poznaly a daly se do řeči. 

 

Nakonec jsme si ale postupně odvyprávěly celé své životy. Já jsem jí vyprávěla o svém šťastném a spokojeném manželství, o našich šikovných dětech a vnoučatech. Ona mi vyprávěla, jak to tenkrát vlastně bylo, a že si to dodnes vyčítá a lituje toho, a nesčetněkrát se mi za to omlouvala.

Z naší vesnice skutečně ještě odešli spolu, ale krátce poté potratila a pak to s nimi už šlo z kopce. On začal pít, ona byla zničená z toho, že nikdy nebude mít děti. Odešla od něj, poté si našla nějakého vdovce s dětmi. Tím se jí splnila hned dvě přání. Měla konečně hodného a zodpovědného manžela, a díky němu mohla být i matkou.

Měla život mnohem složitější než já, ale stejně jsme pak skončily obě na stejném místě, ve stejné pozici. V tomhle domě, samy, obě vdovy. A záleží v tom momentě někomu na tom, co se stalo před mnoha lety, což už snad ani není pravda? Proč si konec života znepříjemňovat něčím takovým, jako je dávná křivda z mládí. Vždyť teď už na ničem z toho stejně dávno nezáleží.

A jak jsme byly nejlepší kamarádky v mládí, můžeme jimi být i teď. Proč si život kazit nějakým dávným zklamáním a zlobou. Pojďme si raději ten život ještě užít, co nám dovolí.