Nedělní dostaveníčka

 

 

 

 

 

 

Co budeme dělat zítra? Zeptala jsem se spíš tak pro formu přítele v sobotu odpoledne. Odpověď mi totiž byla jasná předem. Co kdybychom se jeli podívat za babičkou? Jako bych to nevěděla.

Když jsme se s přítelem poznali, byla moje babička první člen z rodiny, komu jsem ho představila. Přítel už bohužel prarodiče neměl, ale měl na ně hezké vzpomínky. S mojí babičkou si padli do oka okamžitě. Kdyby je pozoroval někdo neznámý, neřekl by, že to není právě jeho babička.

Občas si je oba dobírám, že jim jen dělám křena, že mě k ničemu nepotřebují, jak jsou do sebe zahledění. Babičce se smíchem vyčítám, že mě rychle vyměnila, a přítele v legraci obviňuji, že je se mnou stejně jen kvůli mojí babičce.

Ve skutečnosti jsem ale samozřejmě moc ráda, že si mí dva nejbližší lidé spolu tolik rozumí. Ani bych nemohla být ve vztahu s někým, před kým bych se musela obhajovat, že chci trávit čas se svou rodinou. Nebo poslouchat, jestli s nimi netrávím až moc času. I to jsem bohužel v minulosti slýchávala. 

 

Naštěstí teď je to úplně opačně. To přítel vždy přijde s tím, jestli nevyrazíme za babičkou, že už jsme tam dlouho nebyli. To dlouho je většinou tak týden. I s tím, že bychom s ní mohli trávit každou neděli, přišel on.

A skutečně s ní téměř každou neděli trávíme, pokud nejsme třeba někde na celý víkend. Babička tomu říká nedělní dostaveníčka. Vždycky se pěkně vyparádí, už na nás čeká připravená. Přítel jí nabídne rámě, a ona jako pravá dáma se do něho zavěsí, a na eleganci jí neubírá ani hůlka v druhé ruce.

A když si to takhle kráčí po chodníku, směrem do malé kavárny, kterou má babička poblíž domu, a do které ji téměř při každé návštěvě bereme, tak já se vedle nich už většinou vážně nevejdu. Takže jdu za nimi, pozoruju je, jak babička brebentí a přítel se k ní sklání, aby mu dobře rozuměla, a připadám si, jak když musím křenit na rande staršímu bráchovi. 

 

V kavárně si dáme něco sladkého, kávu, sedíme a povídáme si. Co nového se nám stalo za ten týden, co jsme se neviděli. Babička nemá ráda volání, špatně při něm rozumí, tak si vždy všechno necháváme na osobní setkání. A upřímně, nevím, jestli to mám zrovna po ní, ale taky volání nemám ráda, i když rozumím a slyším dobře. Takže jsem moc ráda za ta naše setkání nad dortíkem. Praktikujeme to takhle i s přítelem. Místo toho, abychom si přes den hned všechno neosobně napsali a večer se neměli o čem bavit, vydržíme do večera, kdy si spolu v klidu připravíme večeři, a vyprávíme si, co se nám za ten den stalo.

Poté, co dopijeme a dojíme, vyrazíme na krátkou procházku a doprovodíme babičku domů. Při každé cestě od babičky domů se oba s přítelem v autě tak mile culíme, a on mi nikdy nezapomene poděkovat, jak je rád, že kromě mě, dostal i bonusem zase možnost mít babičku.

A když vždy dodá, že si nedovede představit líp strávené nedělní odpoledne, a že už se zase těší na příští týden, i když to už není možné, miluju ho ještě víc. Tohle je totiž jedna z věcí, co na něm miluju. To, jak se chová k ostatním lidem. A je úplně jedno, jestli jde o mě, jeho rodinu, mou rodinu, nebo cizí lidi. Ke všem je vždy tak milý a ochotný. I když se za to trochu stydím, musím si přiznat, že mu v tomhle nesahám ani po kotníky.

Když vidím, jak se chová k mé babičce, a jak si dokáže vyhrát s dětmi našich kamarádů, při každém takovém momentu si musím připomenout, jak moc jsem šťastná, že ho mám. A že lepšího tátu bych pro naše děti už najít nedovedla.