Pozor na předsudky...

  

 

Když jsem se sem, do svého prvního vlastního bytu, stěhovala, byla jsem plná euforie a těšení se. Poprvé jsem taky bydlela sama, takže bylo jen a jen na mně, jak si svůj byt zařídím. Nějaké představy o svém vlastním bydlení jsem už dávno měla, ale pořádně to doladit do konkrétního prostoru byla docela fuška.

Ve volných chvílích jsem nedělala nic jiného, než sháněla inspiraci všude možně, brouzdala po všech nábytkových webech, co snad existovaly. Plánovala, vymýšlela, kombinovala. Chtěla jsem si ze svého bytu vytvořit to moje místo. Chtěla jsem, aby každá jedna věc měla své místo a účel, ale zároveň, abych se cítila pohodlně, příjemně a nezahlcena zbytečnostmi.

Nad každou věcí jsem tak důkladně přemýšlela a dělala si průzkum, takže mi dost času zabralo vybrat i obyčejnou pánev, povlečení nebo závěsy. Nikam jsem nespěchala, nic mě nehonilo, neměla jsem momentálně jiné záležitosti k řešení, tak jsem se plně mohla věnovat zařizování a vybavování svého bytu k úplné dokonalosti.

Kromě nábytku a vybavení jsem se taky věnovala tomu, jak si zavést různé systémy a praktické věci. Chtěla jsem si zkrátka celý svůj život konečně pořádně urovnat a srovnat stejně, jako to oblečení a nádobí do poliček. Vymýšlela jsem, kdy bude nejefektivnější chodit nakupovat potraviny, jak si budu plánovat, co budu vařit, a jestli nakupovat přesně podle seznamu, nebo chodit náhodně, co zrovna budu potřebovat.

Nastavovala jsem si i režim placení všech různých poplatků, snažila jsem se co nejvíc věcí zautomatizovat, zapisovat si do kalendáře, diáře, abych co nejmíň věcí musela nosit v hlavě. Pátrala jsem i po tom, jaké květiny bude nejideálnější si sem pořídit, které přežijí i mou „péči“. A také jsem měla v plánu si zvelebit prostorný balkón, který měl podstatný vliv při mém rozhodování o koupi zrovna tohoto bytu. 

 

Zkrátka jsem toho měla dost sama se sebou, a na nic jiného mi už moc nezbýval čas. Byla jsem ráda, že v práci bylo zrovna to klidnější období, tak jsem neměla starosti ještě tam. A že jsem si zvládla udělat čas na nějaký pohyb, i když to z většiny byly převážně procházky po okolí, které jsem tak aspoň postupně prozkoumávala, a bylo to tak rovnou dva v jednom.

Proto jsem se ani moc nezajímala, kdo bydlí v bytech kolem mě. Podstatné pro mě bylo, že, jak předchozí majitel sliboval, opravdu byl všude kolem mě klid a ticho, žádné rodinné výjevy, hádky, ani křik. Občas jsem někoho potkala na chodbě, nebo se s někým míjela ve vchodě, ale nijak zvlášť velkou pozornost jsem jim nevěnovala. Což by mi možná kdekdo spíš vytkl, že se nezajímám, kdo žije kolem mě, a ani bych tak nepoznala, kdyby se do domu chtěl dostat někdo cizí. Mně to v tu chvíli ale bylo upřímně jedno.

Časem mi to ale nedalo, a začala jsem se rozhlížet kolem sebe, a vnímat obličeje lidí, dávat si je dohromady, pozorovat do jakého bytu kdo s kým jde. Zjistila jsem tak, že na mém patře bydlí ještě jedna postarší paní, zřejmě sama, podle jména na zvonku, a pak nějaký mladý kluk, možná v mém věku, kterého jsem tipovala na „pařmena“ počítačových her, který ze svého brlohu vylézá jen, když je to životně nutné.

Tohle naše osazenstvo vysvětlovalo i to ticho a klid, který u nás byl. Byli jsme docela dobrá trojka, žádné divoké party, žádné veselé návštěvy, a tak nám to zřejmě všem vyhovovalo a byli jsme tak spokojení. Když jsme se potkali na chodbě, pozdravili jsme se a šli si každý po svých. Ze srdce jsem nenáviděla takové ty řeči o ničem, o počasí apod., nebo když na vás někdo vyzvídá o vašem soukromí, proto jsem byla nad míru spokojená se svými sousedy a s anonymitou, kterou mi nikdo neubíral.

Nedokázala jsem si ani představit, že bych měla sousedy, co by si ke mně chodili pro mouku, nebo dokonce já něco žádala po nich. Jenže takové řeči se dobře vedou, když vše funguje bez problémů a není s ničím žádný problém. Ale když se vám při mytí hlavy rozpadne baterie a začne vám voda stříkat po celé koupelně, rychle změníte své názory a postoje. 

 

Nějak jsem zatím zapomněla prozkoumat, kde jsou uzávěry vody, ale ta se rychle začala množit a já nechtěla mít vyplavený celý byt, natož ještě sousedy pode mnou. Nezbývalo mi tak nic jiného než běžet zazvonit na sousedku, ta tu určitě bydlí delší dobu a ví, kde ty uzávěry jsou.

Jenže jsem se na ni nemohla dozvonit. Sakra, co teď? Vracela jsem se do svého bytu a míjela dveře souseda „pařmena“. Ten mi ale nebude nic platný, stejnak neumí nic jiného než ovládat klávesnici. Jenže jsem byla už docela zoufalá, a tak jsem to zkusila a stiskla zvonek. Nic, samozřejmě, určitě má na uších sluchátka.

Otočila jsem se ke svému bytu, ale v ten moment se jeho dveře otevřely a v nich se objevil on v kuchyňské zástěře. Stačila jsem pozvednout obočí, a radši se rychle pustila do vysvětlování, kde je můj problém. Vběhl do mého bytu, rychle se zorientoval, zřejmě měly naše byty podobné dispozice, a za pár vteřin přestala voda stříkat po celé koupelně.

Musela jsem si přiznat, že jeho rychlá reakce a jak hned věděl, co má dělat, na mě docela zapůsobilo. A navíc ta jeho zástěra. Nedalo mi to, a musela jsem se zeptat. Prý zrovna pekl koláč a asi by ho měl jít zkontrolovat. Ale když si mě pořádně prohlédl a viděl tu spoušť kolem, nabídl mi, že klidně můžu využít jeho koupelnu, protože v té mojí nepoteče voda, dokud se nevymění ta rozbitá baterie.

Chvíli jsem váhala, ale s namydlenou hlavou jsem neměla moc na výběr. Jak jsem čekala nějaké hrací doupě, dost mě překvapilo, jak je jeho byt pěkně zařízený, uklizený a světlý. A teď v něm navíc ještě voněl ten koláč z trouby. Skoro jak kdybych spíš přišla do bytu naší sousedky než souseda. 

 

Poté, co jsem trochu nejistě vyšla z jeho koupelny, mi nabídl, jestli ten koláč neochutnám s ním, že si k němu zrovna vaří čaj. Nechtěla jsem ho zdržovat, ale nakonec jsem souhlasila. Což jsem udělala správně, protože nejen, že byl koláč výborný, ale ze souseda se vyklubal dost příjemný společník a vypravěč a strávili jsme spolu příjemný večer.

Dozvěděla jsem se, že nepaří žádné hry, ale „ajťák“ teda je. Ale to bylo tak jediné, v čem moje předsudky odpovídaly. Byl samé překvapení, a to dost příjemné.

Od té doby jsme se vždy zdravili na chodbě, a on nezapomněl s úsměvem zmínit, že jeho sprcha je mi kdykoli k dispozici. Sprchu jsem v plánu využít neměla, ale na oplátku za jeho pomoc jsem ho pozvala k sobě na večeři. Až jsme za čas zjistili, že spolu trávíme skoro každý večer, buď u něho nebo u mě, a že je nám spolu dost dobře.

Po nějakém čase se odhodlal a pozval mě, jestli bych s ním nešla na oficiální rande na večeři ven. A ten večer jsem opět využila jeho nabídky na jeho sprchu, a tentokrát jsem v ní nebyla sama.

Nikdy bych nevěřila, že když udělám ten velký krok do neznáma, a konečně se odhodlám bydlet sama, že to nebude na moc dlouho, a já kromě krásného bytu, najdu i lásku. A taky jsem se tím naučila, že nikdy není dobré dávat na své předsudky a odhady, dokud se nepřesvědčíte o skutečnosti. Pak vám takhle může utéct třeba životní láska, protože si o svém sousedovi budete myslet, že je to jen nějaký nezajímavý hráč počítačových her a flákač.