Miliarda písmenek...

 

 

Miliarda písmenek, miliony slov, statisíce zpráv, stovky fotek, nepočítaně strávených hodin. A k čemu to všechno? Proč? Kam to vede? Jaký vztah máme? Jak bychom ho mohli definovat?

Neřekla bych vůbec nic, kdyby to bylo jasné kamarádství. Ale tohle? Já nevím, možná máme jen o kamarádství každý jiné představy. Přes rok si psát denně, jen s pár výjimkami. Jsou v tak častém kontaktu někteří kamarádi? Asi bych tomu ještě věřila u nejlepších kamarádek, ale kamarád s kamarádkou? Kdo ví, možná takoví i existují. Anebo je to tak, jak se říká, že kamarádství mezi holkou a klukem je vždy o tom, že jeden chce víc? 

Pak tu ale jsou ty narážky a komentáře a některé tvoje dvojsmysly. Psali by si tohle kamarádi? Vím, jsou tu i kamarádi s výhodami, ale to my taky nejsme. Dokonce se vídáme tak sporadicky málo, že bychom snad mohli vyučovat, jak zvládat vztah na dálku. 

 

Jenže zase jsme u toho. Jaký vztah? Co my dva to máme? Z mého pohledu nejde ani čistě o kamarádství, ale ani nedáváš najevo zájem o to, aby z toho bylo něco víc. Přijde mi, že je to tak moc na hraně mezi tím: Na něco víc projevuješ moc málo zájmu, a na „jen“ kamarádství projevuješ až moc zájmu. Tak jak se v tom mám vyznat?

A když se tě zeptám přímo? Třeba, jestli jde o tak velkou stydlivost, nebo o čistý nezájem. Tak co se dozvím? Vůbec nic. Když na něco nechceš přímo odpovědět, tak se z toho dokážeš dokonale vykecat. Všechno raději obrátíš ve vtip nebo v ironii. A já jsem zase tam, kde jsem byla. Nevím nic. 

 

Nevím, jestli mi nechceš odpovědět, protože se stydíš mi říct pravdu, nebo máš strach z mé reakce, ať už by to bylo tak, že máš zájem o něco víc, anebo naopak, že chceš jen kamarádství. Anebo třetí možnost, že ani sám nevíš, co vlastně chceš, proto si necháváš otevřené možnosti.

 

Jenže právě tím mě držíš přilepenou na místě, a nedovolíš mi se hnout dopředu, i když si to sám pravděpodobně ani neuvědomuješ. Nevím, jestli a jak dlouho bych měla čekat, zda se vyjádříš, nebo se konečně odpoutat, vykašlat se na to a rozhlížet se konečně někde jinde.

Protože já stejně dobře přežiju to, jestli bys chtěl zkusit něco víc, i to, že budeme kamarádi. Cokoliv, jakoukoliv jistotu, vědět na čem jsem a podle toho se zařídit a jít konečně dál. Ale ne se pořád plácat v téhle nejistotě, kdy si přijdu jako na houpačce. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Já už se nechci houpat, už se mi to nelíbí. Já už chci z té houpačky konečně moct slézt.