Ticho před bouří...

 

Co si vybavím, když se řekne ticho před bouří? Zvýšené napětí, očekávání, nejistotu z toho, co bude, vzrušení, strach, těšení se. Ochladí se, zvedne se vítr, obloha se zatáhne, mraky se rychle pohybují, z dálky zaznívají první hromy, na zem padají první kapky, v dálce jsou vidět provazy deště.

Když jsem se nad tím ale víc zamyslela, ticho před bouří nemusí vůbec znamenat jen tu bouřku, co způsobují změny teplot a atmosféra. Bouřka může být metaforou pro cokoli, co nás v životě čeká, z čeho jsme nervózní, nebo co nás naopak překvapí nepřipravené.

Dokonce to ale vůbec nemusí být nic špatného. Nervózní taky nejsme jen v případě, kdy nás čeká něco zlého, nebo něco, co nemáme zrovna rádi. Stejně tak můžeme být i nervózní, když se na něco těšíme, když očekáváme něco, z čeho budeme mít radost. 

 

A i to pro nás může představovat bouřku v našem životě. Bouřka ani zdaleka nemusí symbolizovat jen to špatné. Vždyť i v přírodě se po bouřce krásně pročistí vzduch. A rozhodně ne každá bouřka s sebou přinese krupobití, potopy, nebo vyvrácené stromy.

Jako na cokoli v našich životech, i na bouřku můžeme pohlížet způsobem, jakým se sami rozhodneme. Budeme se při každé bouřce strachovat, jestli nám neodnese střechu, a jestli v našem životě nezpůsobí paseku, nebo ji budeme brát jako šanci pro uzavření toho starého, a jako příležitost a čistý vzduch pro nové začátky? Opět je to jen na nás.

Bouřky, ty z oblohy, mám osobně ráda. Baví mě pozorovat, jak se příroda na změnu počasí připravuje. Jak se honí mraky, obloha černá, zvedá se vítr, ochlazuje se, a já už vím, že něco přijde, jen v napětí očekávám, kdy už to začne a jak dlouho to bude trvat.

Bouřky v životě už tolik ráda nemám. Hlavně ne ty, co nic dobrého nepřinesou. Nesnáším hádky, dusno a nepříjemnou atmosféru. V tom mám postoj úplně opačný oproti bouřce venku. Venku dusno, déšť, ochlazení ano, uvnitř, ve vztazích, rozhodně ne. I když i tady by možná občas nějaká bouřka pomohla vyčistit vzduch, radši mám řešení v klidu jen s lehkým vánkem. 

 

Pak jsou ale ta ticha před bouří, která jsou plná napjatého očekávání a těšení se. V dětství mezi taková ticha rozhodně patřily Vánoce, těšení se na dárky, až to všechno konečně vypukne. V závěsu pak byly narozeniny, nebo i ostatní oslavy. Vzpomínám si, jak bylo všude doma naklizeno, pohoštění připraveno na stole, a ve vzduchu byla cítit taková jedinečná atmosféra, která v žádný jiný moment doma nebyla.

Ani nevím proč, jak a kdy, ale někam se tohle ticho před bouří vytratilo. Snad, že čím jsme starší, tím máme menší očekávání, nebo už zkrátka víme, co nás čeká, když jsme to už zažili tolikrát.

I když nikdy nevíme, co nám takové ticho před bouří a bouřka samotná přinese, zkusme se na ni nedívat skrz prsty a neočekávat vždy to nejhorší. Protože jednu jistotu máme vždy, co je svět světem, po každé bouřce vždycky vyjde slunce. Musí. A když to platí v přírodě, proč bychom si z toho nemohli vzít příklad i do života?