Cítila jsem se, jako bych byla v mlze. Připadala jsem si jako slepec, který tápe před sebou a absolutně netuší kam jde a kam jeho cesta směřuje. Nebylo by bezpečnější raději zůstat stát na místě? Jenže to nejde, to vám život nedovolí, ten vás strká stále dál a dál kupředu, ať chcete, nebo ne.
Po kolikáté už? Popáté? Podesáté? Posté? To zas ne, to už je až příliš. Ale sama nevím, už jsem to přestala počítat. K čemu by mi to taky bylo? K čemu bych potřebovala vědět, kolik už zklamání mám za sebou? Aby mě to ještě víc zdrtilo? Abych o sobě začala ještě víc pochybovat? Možná snad jedině proto, abych si mohla říct, kolik už jsem toho zvládla a dokázala překonat.
Zase se to stalo. Znovu. Vzal si mi mou budoucnost. Už jsem vyrostla z toho, abych si budoucnost malovala v nejzářivějších barvách, ale pořád jsem nedokázala své představy zarazit úplně. Protože, když jste spokojení s přítomností, proč byste se trochu neodvázali a nenakoukli do budoucnosti? Nikdy nemáme dost. Kdo chce víc, nemá nic. Vím to, ale moc to nepomáhá.
A tak tu znovu stojím, na startovní čáře, ze které ale nevidím ani pár metrů před sebe, natož snad nějaký cíl. Jak se mám zas a znovu vrhnout do té mlhy? Kde na to mám opět sebrat energii? A kolikrát to ještě tak můžu dokázat? Znovu vstát, narovnat se, připravit se, a vyběhnout? Kolik takových startů může jeden člověk zvládnout?
Jenže nic jiného než znovu vyběhnout, nebo se alespoň vyplížit pomalými krůčky, mi stejně nezbývá. Život mi nedovolí zamrznout na místě, zůstat tu ležet na tom zpropadeným startu a ani se nehnout. Takhle to nefunguje, nežiju na pustém ostrově. Malou chvíli si tam poležet asi můžu, ale ani samotné by se mi tam nechtělo zůstávat moc dlouho.
A tak tu znovu stojím, na startovní čáře, ze které ale nevidím ani pár metrů před sebe, natož snad nějaký cíl. Jak se mám zas a znovu vrhnout do té mlhy? Kde na to mám opět sebrat energii? A kolikrát to ještě tak můžu dokázat? Znovu vstát, narovnat se, připravit se, a vyběhnout? Kolik takových startů může jeden člověk zvládnout?
Jenže nic jiného než znovu vyběhnout, nebo se alespoň vyplížit pomalými krůčky, mi stejně nezbývá. Život mi nedovolí zamrznout na místě, zůstat tu ležet na tom zpropadeným startu a ani se nehnout. Takhle to nefunguje, nežiju na pustém ostrově. Malou chvíli si tam poležet asi můžu, ale ani samotné by se mi tam nechtělo zůstávat moc dlouho.
Protože, co by se stalo, kdybych nevyběhla sama? Začali by mě vláčet ostatní. A to je ještě horší představa. Možná by mě taky mohli ušlapat, a to nechce zažít nikdo. Takže ať chci, nebo ne, stejně zase vstanu, narovnám se, připravím se a vyběhnu vstříc nejasnému cíli v mlze. Protože o čem jiném život je?
Zakopnout, spadnout, oklepat se a znovu vstát, hlavně se z toho… nerozbrečet. To už nás přece učili jako malé děti. A to je možná celá ta velká podstata života. A taky si uvědomit to, že nikdy žádného cíle stejně nedosáhneme. Protože, i když nám to tak bude občas připadat, zjistíme, že za tím naším cílem se schovává další, a za tím zase další, a takhle až do konce našich dnů.
Jak se říká, že cesta je cíl, tak ono na tom vážně něco bude, ne, že ne.
Zakopnout, spadnout, oklepat se a znovu vstát, hlavně se z toho… nerozbrečet. To už nás přece učili jako malé děti. A to je možná celá ta velká podstata života. A taky si uvědomit to, že nikdy žádného cíle stejně nedosáhneme. Protože, i když nám to tak bude občas připadat, zjistíme, že za tím naším cílem se schovává další, a za tím zase další, a takhle až do konce našich dnů.
Jak se říká, že cesta je cíl, tak ono na tom vážně něco bude, ne, že ne.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)