Pozor na svoje přání

 

 

„Dobré ráno, lásko.“ To je ale krásný sen. Už si ani nevzpomínám, jak je to dlouho, kdy jsem se vedle někoho probouzela. Tak moc bych si přála, aby mi zase někdo popřál dobré ráno přímo v posteli.

Ale? Nebo to snad nebyl sen? Pomalu otevřu jedno oko, zavřu, otevřu druhé, zavřu, otevřu obě. „Kdo jste?“ zaječím na člověka vedle mě, v mé posteli.

„Přece tvůj sen,“ odpoví cizinec se sexy úsměvem. „Sen? Jaký sen? Mně přijde, že už jsem teda dost vzhůru. Kde jste se tu vzal a co chcete? Přišel jste mě zabít? Zavolám na vás policajty!“ Když jsem nervózní, mluvím, hodně, jsem k nezastavení.

„Ale zlato, proč bys na mě volala policajty? Vždyť sis mě vždycky přála. Jsem tvůj hrdina z knížky.“

„Z knížky? Z jaký knížky? Jaký hrdina, proboha?“ 

 

„Vždycky jsi chtěla mít vedle sebe muže z těch tvých knížek, no, tak jsem tady.“

„Muže? Z knížek?“ Dobře, přiznávám, něco pravdy na tom je. Často jsem hlavním ženským postavám v románech záviděla jejich protějšky. A představovala si, jaké by to bylo mít taky takového doma. Vím, není mi už patnáct, ale co, je snít snad zakázáno?

„Jo, máš pravdu, možná jsem si to trochu přála. Kdo by nechtěl mít doma svalnatého, pracovitého, čestného muže, který navíc oplývá smyslem pro romantiku. Ale to jsem si představovala muže třeba ze Sparksových knih, ale ty… Kolik ti vůbec je?“

„Osmnáct,“ dodá cizinec velmi pyšným tónem.

„Osmnáct, no super, aspoň, že jsi plnoletej.“ Mě snad odvezou. Osmnáct. Že mi sem rovnou neposlali dítě. Ale můžu si za to sama. Kolikrát už jsem si říkala: Terezo, nečti pořád ty romány pro náctiletý, je ti už třicet. No, tak to mám za to. Ale co s ním teď budu jako dělat?

„Ehm, na jak dlouho tu jsi? Nespěcháš náhodou někam? Do školy? Do fitka? Do práce?“ „Ne, v pohodě, mám volný celý den, jsem jen tvůj.“ „Tak to je…super.“ Jako, že ale vůbec není. 

 

„Ale já musím do práce. Tak co tu budeš celý den sám dělat?“ Odpovědí mi je jen pokrčení ramen. Přemýšlím, až se mi musí kouřit z hlavy, když v tom dostanu spásný nápad. To je ono, že mě to nenapadlo dřív. Zabiju hned dvě mouchy jednou ranou.

„Víš co? Vstávej, půjdeš do práce se mnou.“ Reakcí je mi další pokrčení ramen a pozvednutí obočí. Ten kluk oplývá asi objemnou slovní zásobou. Ale pro můj plán mu stejně bude bohatě stačit to, jak vypadá. A že vypadá vážně dobře, teda kdyby mi bylo tak o patnáct míň. Ale ani v té době by to pravděpodobně nebyl můj typ.

„Tak, dámy a pánové, uklidníme se, už zvonilo. Posaďte se. Dnes bude naše hodina češtiny poněkud speciální, protože vám vedu speciálního hosta, kterého se budete moct zeptat na nejrůznější otázky, které vás zajímají.“

Cizinec vypadá poněkud zaskočeně, když zjistí, že je ve třídě plné puberťáků. Ale když vidím ty rozzářené oči a úsměvy mých studentek a obdivné pohledy studentů, musím se pochválit, že jsem to vymyslela geniálně. Já se ho zbavím, a ještě si šplhnu a získám obdiv u svých studentů.

A poučení pro příště? Terezo, dávej si velký pozor, co si přeješ. A hlavně, už si najdi literaturu vhodnou k tvému věku a nečti ty sladkobláboly pro tvoje náctiletý studentky!