Ale co, když jsem hrozba...

 

Už od dětství, možná spíš od puberty, jsem měl jasno v jedné věci. Nechci mít děti. Neexistovala pro mě žádná jiná možnost. Prostě jsem se nenarodil proto, abych si pořizoval a vychovával děti. Však děti nejsou všechno, není život jen o dětech a rodině. Dá se najít spousta jiných smyslů života.

A proč tak rezolutní rozhodnutí? Sám jsem neměl vůbec hezké dětství. Otec nás doma týral a bil. Mě, moji mladší sestru, i matku. Byl jsem ještě malý a nedokázal jsem svou sestru a mámu ubránit. Sestra to odnesla nejhůř. Při jednom otcově útoku se ošklivě praštila do hlavy o stůl, a ohluchla na jedno ucho.

Já si od té doby vyčítal, že jsem ji neubránil, že jsem mu v tom nedokázal zabránit, že jsem to nebyl radši já, koho by na ten stůl odstrčil. Třeba bych měl větší štěstí a nic by se mi nestalo.

Když vám pak někdy v pubertě, během dospívání, přijdou na mysl vlastní děti, po zkušenostech ze svého dětství jsem měl jasno, že já nikdy děti mít nebudu.

Strašně jsem se bál, že bych tu agresi mohl po našem otci zdědit, a nikdy bych nepřipustil, aby další děti byly vystaveny něčemu podobnému, co jsem zažíval já se sestrou. To se radši vzdám nejen dětí, ale i rodinného života. 

 

Když jsem pak už v dospělosti začínal s těmi vážnějšími vztahy, vždy jsem chtěl být k té holce upřímný, a co nejdříve se to hodilo, jsem jí vysvětlil, že nechci mít děti. Samozřejmě se vždy ptaly na důvod. Ten pravý jsem nikdy žádné neřekl, vždy jsem si radši něco vymyslel.

Většina se se mnou rozloučila rovnou, pár si jich myslelo, že je to jen nějaký můj momentální postoj, ze kterého „vyrostu“ a časem mě to přejde. Jenže byly na omylu, a když po čase zjistily, že svůj názor nezměním a ani ony se mnou nepohnou, odešly hledat své štěstí jinde, a já zůstal zase sám.

Už když jsem si tenkrát tenhle svůj postoj ujasnil, věděl jsem, že to nebude nic jednoduchého, a že budu mít mnohem těžší se s někým seznámit a zůstat s ním. To všechno jsem věděl, a počítal s tím, ale když se to opravdu dělo, když jsem zůstával znovu a znovu sám, když jsem byl zase opuštěný a nikdo mě doma nevítal, bylo to mnohem těžší, než jsem si mohl kdy umět představit.

Jenže pak jsem poznal ji. Kdybych nepřiznal, že mě očarovala na první dojem, lhal bych. Najednou to bylo úplně něco jiného než kdy dřív. Hned od začátku našeho setkávání jsem si byl jistý, že tohle je ta ona, tuhle chci mít po svém boku po celý svůj život.

Jak já, tak i ona si ale střežila své soukromí a svěřovala se mi postupně. Na což jsem nemohl nic namítat a chápal jsem to. A tak se mi až na několikáté schůzce svěřila s tím, že má malou dceru. Ta informace mě tak zaskočila, že jsem absolutně nevěděl, jak reagovat. Cítil jsem překvapení, šok, ale i bolest, protože mi už bylo jasné, že to budu muset ukončit, dokud je čas. Jenže ten už pro mě nebyl, tušil jsem, že tohle pro mě nebude jen tak. Že pokud tohle ukončím, neodnesu to vůbec dobře. Jenže jinou možnost jsem neměl. Jí, a už vůbec její dceři, jsem vážně ublížit nechtěl. A musel jsem tomu předejít, i když mi to rvalo srdce z těla.

Když jsem se jí snažil říct, že to mezi námi musím ukončit, začala říkat, že jí to bylo jasné, že kdo by chtěl matku s dítětem. Ten její smutek a zklamání mě tolik bolely, že nevím jak, ale najednou jsem jí vyprávěl celé své dětství, všechno, co jsme doma museli vytrpět, čím si projít, a z čeho pramení moje obavy a strach přiblížit se k jakémukoli dítěti. 

 

Pozorně mě vyslechla, neskákala mi do řeči, a pak začala vyprávět svůj příběh. Že měla dceru se svou vysokoškolskou láskou. Těhotenství nebylo plánované, oba zaskočilo, a její partner měl už domluvený výměnný pobyt v zahraničí, kterého se nechtěl vzdát. Že to ve výsledku pomůže pak všem, a líp se, s takovými zkušenostmi, o ně postará. Měl se vrátit měsíc před porodem.

Jenže se nikdy nevrátil. Měl tam ošklivou nehodu a zemřel. Nikdy svoji dceru nespatřil. Vyprávěla mi to klidná a vyrovnaná. Cítil jsem z ní, kolik si toho musela prožít, kolik toho musela sama zvládnout, jak moc musí být silná pro svou dceru. A já jí tolik chtěl pomoct, tolik jsem jí chtěl sundat to břímě, které musí nést, aby už na všechno nebyla sama. Ale pořád tu bylo to moje ale, obavy a strachy, které jsem nedokázal přejít.

Řekla mi, že mě naprosto chápe, rozumí všemu, co jsem jí řekl, proč se tak cítím, a tak chovám, proč mám takový postoj. A že ona určitě není ta, co by mě chtěla nějak měnit, nebo přesvědčovat. Ale že poprvé od smrti svého přítele, konečně něco cítí. Že je spokojená, klidná, a má poprvé dojem, že i ona by mohla mít tu úplně normální, obyčejnou rodinu. Že mi věří, a necítí ze mě žádné nebezpečí, ani obavy pro sebe, ani svou dceru. A že dcera pro ni vždy bude na prvním místě, nikdy by k ní nepustila jen tak někoho. Ale že to konečné rozhodnutí je na mně. A s tím odešla.

Byly to pro mě snad ty nejhorší dny a týdny v životě. Tolik pocitů, otázek, myšlenek se ve mně mlelo. V jeden moment jsem byl přesvědčený, že ano, půjdu do toho, v druhý moment jsem si říkal, jestli jsem se nezbláznil, že je nemůžu ohrozit. Když už jsem nevěděl kudy kam, šel jsem za sestrou, která mi vždy dokázala pomoct. Jen si mě vyslechla, většinou neříkala svůj názor, ani žádné rady, ale i to mi stačilo, a já měl pak jasno.

Sestra mi řekla, ať už konečně zahodím naši minulost, ať se podívám na ni, že ona to taky překonala a má svou rodinu. Že kdybych nějakou agresi přece jen podědil, projevilo by se to už dávno. Ať už k ní, nebo k mým bývalým partnerkám. Ať už všechno nechám jít a dovolím si konečně taky žít normální, obyčejný život, plný lásky, štěstí a dětského smíchu. Ona ví, že to dokážu, zná mě a mé srdce. Kdo povolanější by o mně mohl s klidem říct, že dokážu milovat, dokážu se postarat o svou rodinu, a nehrozí jí ode mě žádné nebezpečí.