Sladké dětství u babičky

 

Moc ráda vzpomínám na své dětství trávené u babičky. Bylo to pohádkové dětství u pohádkové babička. A to doslova.

Celý rok jsem se vždycky nemohla dočkat, až už mě rodiče posadí na ten vlak, co jede za babičkou, a já tam budu moct strávit celé dva měsíce prázdnin. Ne, že by se mi snad doma nelíbilo, ale u babičky jsem byla tak spokojená, že jsem si nikdy ani po domově a rodičích neposteskla.

U babičky jsem měla vždy, co dělat, a měla jsem tam spoustu velkých malých kamarádů. A to ať už ze zvířecí říše, tak mezi babiččinými pomocníky.

Moje babička totiž měla cukrárnu. A nebyla to jen tak ledajaká cukrárna. I když na první pohled by se mohlo zdát, že je to obyčejná cukrárna jako každá jiná. Ale nebylo tomu tak. Což ale zákazníci nevěděli, všechno to tajemství se odehrávalo v kuchyni. 

 

A to byl asi taky jeden z důvodů, proč jsem se k babičce vždy tak těšila. Babička totiž měla v kuchyni hotovou Santovu dílnu. Akorát, že skřítci nebalili dárky, ale pekli a vytvářeli ty nejlahodnější dobroty. A já se mezi nimi v kuchyni moc ráda pletla, a snad jim i trochu pomáhala.

Ze všeho nejradši jsem ale stejně seděla na okně, ujídala nějakou dobrotu, a pozorovala ten mumraj pod sebou. To vám byla taková podívaná. Každý skřítek měl svůj přidělený úkol. Jeden rozbíjel vajíčka, další přisypával cukr, další vážil, přiléval čokoládu, vykrajoval, zdobil, šlehal bílky, míchal, přiléval mléko, přisypával kakao, louskal oříšky, krájel máslo, vařil pudink, barvil krém.

Každý měl svou činnost, svůj úkol, na který se specializoval a byl v něm odborník. Každý skřítek byl jako malé kolečko ve velkém stroji, všichni stejně důležití, protože, kdyby jen jedno kolečko vypadlo, stroj by nemohl fungovat, a na konci by nemohly vznikat tak úžasné dobroty.

Babička ve své cukrárně prodávala všechno možné, od klasických zákusků, dortů, řezů, po ty nejluxusnější a nejdokonalejší dezerty, čokolády, pralinky, na které se k ní sjíždělo široké okolí. Babiččina cukrárna byla vyhlášená široko daleko. K dezertům samozřejmě nabízela i lahodnou kávu, čokoládu, kakao nebo čaj. 

 

A přes léto, když jsem u ní trávila prázdniny, přidala mezi svou nabídku ještě tu nejlepší zmrzlinu a nanuky. U babičky se dveře netrhly, každý den, od rána do večera, měla narváno.

Jen, co jste otevřeli dveře a vstoupili do babiččiny cukrárny, připadali jste si, jako byste byli v pohádce. Samozřejmě v té cukrové. Veškerý nábytek byl laděný do pastelových barev, stoly, židličky, lavice. Všude byla spousta rostlin, květin, stromků, takže jste měli pocit, že jste zároveň i v kouzelném lese.

A ta vůně, která se všude vinula. Kombinace skořice, vanilky, čokolády a kávy. Vůně, která se nedá jen tak popsat, a kterou jsem za celý svůj život cítila jen na jednom místě, v cukrárně u babičky. A tou vůní voněla i babička. Vždy, když mě objala, měla jsem pocit, jako bych se ocitla uprostřed toho nejsladšího dortu na světě, jako kdybych se mohla zachumlat do té nejnadýchanější cukrové vaty.

Teď už jsem sice dospělá, ale pokaždé, když jsem v nějaké cukrárně, zamyslím se, jestli se tam v kuchyni taky neschovávají ti skřítci pomocníčci, a jestli mi ten výborný čokoládový dort připravili právě oni.